Vyznání Leoše Janáčka Luhačovicím

Ve fejetonu Leoše Janáčka jsou všechny nápěvky mluvy a další tóny, které si v Luhačovicích zaznamenal do notového partu, napsány kurzívou.

MOJE LUHAČOVICE
Měsíčník Hlídka XX, číslo 11, Brno 1903, listopad

Ani netřeba se poohlédnouti a po hlasu poznáme známého člověka. Tolik zvláštních příznaků sneseno jest u každého na okolku (ambitu) jeho melodie mluvy, na divném jejím zbarvení, na typických záhybech nebo strnule na jediné ploše vyrytého jejího směru. Tu postřehne ucho v mluvě skotačivou, jiskřivou hru tónu, který si rozmarně buď na hlásce usedl a slavíkem zpívá nebo zase rychle po celé spoustě slov zvonivou kaskádou proběhl. Tyto osobní příznaky mluvy postřehneme i mimo povšechné příznaky, jež nářečí vtiská v melodii mluvy.

Poslechněme si např. nápěvy dvou dětí lašských. Prvé protahovalo líně každý hlas: daj mi ju! Bylo to také umourané děcko. Druhé ptalo se čiperně za poledne: Čím to zvoní, čím? Jednosměrná časovka lašská, jednou tak mazlavá a podruhé zrovna se drobí. Pro osobní charakteristiku hudební, obzvláště v opeře, mají velkou důležitost úryvky nápěvné i z obyčejného, abych tak řekl, bezestrastného života. Po jejich úrovni uhodneme po pravdě, do jaké výše asi zajásá s nimi u té osoby láska, do jaké hustoty je zpěvní jeho nenávist, jak je skřiví její závist, jak měkce je zaokrouhlí dobrota tohoto ženského srdce.

Třeba dříve skladateli precisovati základní melodii osobní charakteristiky hudební, než ji začne dramaticky vyvinovati: než ji vypne hrůzou výkřiku nebo slahodí do vln milostných.

Na zpěvu má lpěti osobní hudební charakteristika; sebe lesklejší příznačný motiv orchestrový ji nenahradí. Pojďme po stopách těchto bezestrastných nápěvků mluvy! Jsou jako květy leknínu třesoucího se na tiché hladině šťastného, bezstarostného života.

S písničkou hudců jež z daleka k nám klarinetem a basou dolétala, vjížděli jsme v krásné naše lázně luhačovské. Kočí zastavil koně známým: P-r-r-r, stoj! Brzy smlouváme bytné v drobounké ville Pospíšilově. Hospodyně neví ještě, kolik týdně žádati. "Povězte aspoň přibližně!" "Nebude chceť s měchem!" byla její úsečná odpověď. Nežli se setmí, tož aspoň pookřát jediným pohledem na malebnou Slanici. Na širokém hřbetě Malé Kamenné důvěrně volá na mne pasák návratu nedočkavý: Pantáto, kolik je hodin? Zdravý jeho hlas v čistém vzduchu široce se vlnil.

Potkávám ženskou. "Kam tudy dojdete?" ptám se. Odpovídá: Do Ludkovic, do Ludkovic! Po chvilce podotýká: To se tu naleze!

S kopce se jde mnohým hůř než do kopce. Aspoň maličký, čisťounce a vkusně oděný hošíček, asi tříletý, radoval se: Já už sem dóle. Ale když jsem k němu přišel blíže, opakoval již nesměle: Já už jsem dole! Přeběhl jsem ne Velkou Kamennou. Byla v tom okamžiku jak očarována. Rozléhala se plným fortissimem souzvuku: vzdáleného orchestru lázeňského. Nepopsatelným humorem účinkovalo, když v tom výsměšným fagotem vpadla kráva: muá!

Vraceje se nádhernou silnicí vedoucí od Lhoty, potkávám zpoceného sedláka z Dolní Lhoty. Praví mi: Už chodím koliknáct časů. Z trhu šel, aniž by koupil "hříbja". "Koliknáct časů" bylo ve významu mnoho hodin; shoda česko-ruská. K novým villám, budoucí "Pražské čtvrti", dostavovali most. Černoocí cikáni tloukli tu štěrk. Děti a ženy žebraly. Malinké cikáně: Dejte mně krejcár - a s krejcárkem dalo se hned do běhu. Stará cikánka však obořila se na ně: Archajel! Děcko se zastavilo a poděkovalo: "Pánbu zaplať" Snad znamená "Archajel" děkuj!?

Ale jednoho podaruješ a hromádka jiných Tě pronásleduje. Dyť já su vdova, pantáto! Se šelmovským výrazem doprošuje se osmáhlá žena. Jdeme podél potoka, jehož zkalené vody si povšimlo i dvouleté dítě: Ta je špinavá! - povědělo. Voda je be! Prozradila svůj umělecký temperament mladší ještě dceruška paní majorové Zahájské.

Několik dam na cestě podpichovalo krásnou ozvěnu směrem k Jestřabí, vykřikujíce na ni: la la a a a! Ozvěna líně jim odpovídala: la la a a a! S rozpustilým smíchem již se důvěrněji smíchala.

Trioly klekání rozlétly se ve třech verších a odnesly již dávno všechen šumný život na promenádě. Nalévačky u studní Vincentky a Amandky v pyšném kroji národním s udivením pozdravovaly druhého dne nejrannějšího hosta lázeňského: Dobré ráno! Dobré ráno, přeji! Nejrannější host zastal ještě i divného nočního hlídače s fezem na hlavě. Byl by mu vyhl, kdyby nebyl pozdravil: Dobré ráno! Přijdou pekaři s nůšemi a škádlí hotelskou služku: "U Zápařku?" No u Zápařku! odpovídá. - "A do rána do rána? To bych nebyla tak vyspalá, kdybych byla do rána", odsekla služka. - Potkávám belhavou stařenku. Nese nůši bylin. "Co si to nesete?" "Podbílí - Podbíl, na nohu. Možu lepší chodit. Bolí mne noha." List byl velký, stříbrnatý vespod a huňatý.

Znáte ten divný šum ve včelíně, když slunko se opře nejprve o nejvyšší vrcholky hor, pak slézá níž a níže po stráni, až usedne si na nízkou louku? Základní tón šumu se zvyšuje; tisíce včel vidíte, jak se černými tečkami míhají proti jasné obloze a pak přímo ke slunci zamíří jako s ranním pozdravem. Tak na těsnou promenádu vylákalo slunce lázeňskou společnost v pestrý život. Jako byste slyšeli tlumený šum obrovského orchestru, z něhož jen sólové nástroje tu vtipnou, tu lkavou, tu bolem trhanou melodii života prozrazují. Jen škoda, že tak mimochodem jen zaslechnete úryvky melodií, z kterých hádáte na průběh episod životních. Mladá Slovenka z uherské strany, bledého, milého obličeje, "od nádoru" trpí; ostává si co chvíle. Z dobroty hostí a správy lázeňské se tu léčí. Vřesk trompetového hlasu objemné, zdravé paní často nevolaně a nemístně o vás zavadí: vyhýbá mu kdo může. Teskní a naříká fanfárou na svou samotu: Já tady sama neostanu! Tu zazní nablízku zpěvné, plné motivy jiné slovenské ženy: Trináct roku už majú - Jest muožem - přichvaluje si pochvíli. Enom se na ten rýnský podívám - už je po něm! Stěžuje si sousedce hlasem duté flauty vytáhlá ženština.

Stará ohyzdná židovka rozkročila se proti " krajanu" z uherského Slovenska a bublavým hlasem odhaluje mu nestydatě účinky vody: nendem nyešt na stranu lebo "Tatuš - pá!" vzpomíná hlásečkem pronikavým malinké děvčátko otce. Tatuš pá! Táhlé zvuky Svatováclavského chorálu snesly dávné věky a vážnou náladu až k nám sem a sladily s ní všechen procházkový šum. Ztrácíte se v zamyšlení v pletivu cestiček lesních. - Zajdete hluboko, až v teskném tichu zalekne vás skřek vyplašeného dravce: "Takvititi!"

Kouzlo hlasu lidského! Chvěje se pod přímým tlukotem srdce a zastavuje se tlakem vůle. V sladké melodie se rozvlní, když se lichotí hrdě své motivy vypne, když odpuzuje. Ztichne údivem do šepotu, když duše se poznávájí; zaniká slzou a smíchem. Není umělce většího nad člověka v hudbě jeho mluvy, neboť na žádném nástroji nevypoví umělec svou duši tak pravdivě, jako člověk v hudbě své mluvy. Kouzlo krásného hlasu budí důvěru, váže upřímnost a ladí harmonii. Violetty d´amour melodie mluvy vládly tím divným kouzlem. Oduševněny byly až do afekce herecké. Jako večerní stíny spadly náhle ve smutných vzpomínkách a hned zase pozlátkovou lehkostí srdečního veselůí se smály. Pohleďme na několik nápěvků toho rázu; až nápadně lehce přimkly i k taktu i tónině.

Pro Boha živého, ne! Oni by mne byli zabili - Mám citlivou duši - Ó ne! Já ji nepotřebuji! To jste ráda, že ano? Co? Je to pravda? Ale tys proti sobě!

Dětský krásný obličej zvážněl ještě více. Hlava klonila se níž a níže, až padla bílým čelem na ramena skřížena na opěradle židle. Jako vůně zlomené lilie nesly se tiché tóny vzpomínek. Hudebnost nápěvků volá po důvěrné harmonii. Máte mě rád? Jsem krásná? Já myslím, že taky - Co jste si myslel?

Sarkastickou odpovědí na řídké úsměvy osudu, tak působil náhlý přechod ve vířivou veselost. Já výtečná herečka! Applaudujte mi, applaudujte mi! A následoval zrovna usedavý, zaslzený smích, jenž roztříštil se v nové melodie dříve, než jednu jste si uvědomili. O -o-o-o-o-o-o-o!

"Co je láska?" ptají se ptají se pětiletého jejího hošíčka? Slyším dobře napodobenou odpověď: Když se má Nana a Johannn rádi! "Tři otčenáše uložil mi pokáním", zrazuje nastávající pan manžel "Mi také: my máme stejný hříchy!? vyzvídá dětinsky veselá nevěsta.

Hotelní restaurace pění se a kouří a hlučí veselím. Bručivý hajný prý viděl ženskou, "ta jim byla hezká po hubě, po hubě! Napište si to: po hubě! Mne byste taky napsal? Než se nadál, byl napsán všetečka student. Byla napsána i ta affektovaná mladá slečinka ze stínu "zlomeného paraplate": - to už není? - nač tam necháváte klobouk? Zpěvavým hlasem se lichotí. Ani resolutní paní knihkupcovou nemožno vynechat: - nemám, nemám! Čeho? Nemohl jsem doslechnout. Ajnraj cender man! Že tak vtírati se mohla jan židovka, každý uhodne.

Paní Místecká ve společnosti českého professora stěžovala si na české vzdělávání jako na: ajnsajtike pildunk. Německé je patrně "zweiseitig", druhou stranou se přimkne k Prusku.

Všechny nápěvky "od hotelních stolů" hodí se sem stejnou známkou hravosti bezstarostného života. Jakoby s nádherné kukaně Janova domu byli právě slétli a na kameni těsně se uhnízdili ti ptáci velikánoviči pavillonu hudebního. Křídla přiražena, oči vypoulené: tak naslouchají hudbě, která vysoko přes hlavy se jim tratí.

Zabočíte na poslední procházce k Zápražkům. Zastavují vás třesavé, ponuré, ječivé variace ze židovské modlitebny: vajmem! Změříte krásnou procházku od nádhrené villy "Vlasty" k nádhernějšímu Augustiánskému domu a nabudete přesvědčení, že do tmavé zeleně lesů luhačovských třeba na stavbách barev jasných, pohádkových.

Každý chce dodávat lesku, nádhery, útulnosti a slušnosti našim českým lázním. Hrkotá přede mnou vůz košinový. Na voze vysoká postava upřeně se dívá a volá do košin: Starosto - starosto! Hned na to hartusivě: Starosto! Budem v Luhačovicích! Za chvilku tryskem i s "vypjatým" starostou přejíždí vůz Slanicí."