27. ročník festivalu se uskuteční od 16. do 20.7.2018 pod záštitou Prof. Evy Blahové
Česká verze Deutsche Version English version




Recenze


Festival Janáček a Luhačovice 2017

Horké léto v lázních
Luhačovice, Městský dům kultury Elektra, Lázeňské divadlo, kostel svaté Rodiny
Rafael Brom

Týdenní Festival Janáček a Luhačovice (17. - 21.7.) nabídl pět vynikajících koncertů s několika doprovodnými akcemi – mimo jiné i koncert excelentního Pěveckého sdružení moravských učitelů. Festival, který letos vstoupil do 26. ročníku, zahájil slavnostní akt u busty Leoše Janáčka, kde – za účasti reprezentace pořadatele – Lázeňské kolonády – a spolupořadatele – Lázní Luhačovice – Eduarda Bláhy, Josefa Krůžely, Mileny Hrbáčové, Hany Felcmanové a dále profesorky Evy Blahové, jež převzala nad festivalem uměleckou záštitu – promluvil profesor Jiří Hlaváč. Jako rodák z blízkého Zlína pronesl nadčasově výstižný a mimořádně zaujatý projev. Téhož dne večer, tedy 17. 7., se konal první koncert za účasti hejtmana Zlínského kraje Jiřího Čunka, který převzal záštitu nad festivalem. Městský dům kultury Elektra hostil Filharmonii Bohuslava Martinů s dirigentem Vojtěchem Spurným a sólistou Ivanem Ženatým. Program zahájila Předehra Žárlivost k opeře Její pastorkyňa Leoše Janáčka. Výstižné razantní nasazení otevřelo hudbu plnou náladových proměn a Vojtěch Spurný verboval ansámbl až k prudkému závěru v pravdě janáčkovsky dodnes vyzývavého díla. Druhým opusem programu byla Skotská fantazie pro housle a orchestr, op. 46 Maxe Brucha. Orchestr vykreslil elegicky nevzrušenou introdukci, do níž vstoupil Ženatý tichým hřejivým tónem, který se ve výškách proměňoval v naléhavě zřetelný až pronikavý hlas. Ten se v dalším průběhu hudby vykreslené v mnoha dynamických zvolněních usadil v „americky“ atraktivním držení s vyšším podílem vibrata, ve virtuosově výrazovém rejstříku obohacující dříve ustálený projev. Bruchův čtyřvětý opus zvýraznil bravurní techniku sólisty, v níž zaujala i ušlechtilá glisanda a sférické flažolety. Spurného synergie se sólistovou představou vynikala v modelování orchestrální dynamiky, tempa a zejména rytmu, který v Bruchově kompozici hraje svou roli, jakož i ve snaze dosáhnout ideálu souborového zvuku bojujícího s nebývale krátkým dozvukem akustického prostoru. Ivan Ženatý přidával úryvek z hudby Johanna Sebastiana Bacha. Po přestávce provedl orchestr Lašské tance Leoše Janáčka v duchu populární poslechově vstřícné suity s povědomými melodiemi a rytmy v daném prostoru s mnohem výraznějšími žesti a bicími nástroji. Závěrem zazněla barvitě ztvárněná symfonická báseň Zlatý kolovrat, op. 109 Antonína Dvořáka. Programně koncipovaná hudba zazněla v sympaticky vyvážených proměnách tempa a dynamiky se zřetelně vykresleným známým příběhem, nikoli ovšem hudbou pouze ilustrovaným, nýbrž emočně prožitým.                                                              

Další tři koncerty se konaly v Lázeňském divadle. V úterý 18. 7. se zde odehrál projekt slučující dva tematicky příbuzné písňové cykly rozdílného stylového zařazení. Protagonistkou prvního z nich – Děvčete z hor od Edvarda Griega podle veršů norského spisovatele Arneho Garborga – byla arménská mezzosopranistka Juliette Galstianová, u klavíru byl Jiří Hrubý. Scénicky provedený cyklus byl zasazen do zešeřelého pódia, na němž pěvkyně za plného zpěvu realizovala propracovaný choreograficky úsporný plán. Příběh o mladé pastýřce a jejím prvním milostném vztahu a prvním zklamání přednesla Galstianová v pestré výrazové paletě zvučným znělým mezzosopránem, který v nádherných forte přeplňoval hranice akustického prostoru divadla. Emotivní cyklus artificiálně povznesené lidové inspirace – po vizuální stránce režijně rozepsaný Roccem a přesvědčivě herecky naplněný – byl završen hudebně citlivým nastudováním a suverénním provedením. Pozoruhodně výstižný byl klavírní part, jenž mnohde zůstával vyloženě skromným partnerem zpěvačky. Pianista Jiří Hrubý zde odvedl výtečnou práci, zůstávaje povětšinou jakoby na prahu sálu, v němž exceluje zpěv. Projekt kontinuálně pokračoval provedením Zápisníku zmizelého Leoše Janáčka. Slyšeli jsme osobitě zaujaté a expresivní provedení tenoristy Aleše Brisceina, který s naprostým soustředěním zahájil cyklus s prudkostí a s dynamickou mocností projevu. Přesto se jeho hlas nesl jasně a zřetelně, ve výškách zněle bez zaostření či zúžení. V jednadvaceti číslech Zápisníku procházel Janíčkův zpěv mnoha výrazovými proměnami. Od vyzývavě proklamačních výpadů přes lyrická ztišení, výstižně nesená místa odmítání s nádherně janáčkovsky vykresleném hádavém zrychlení a také stesku, či pokory, přes poetické rozprávění s lyrickým nábojem, výčitku, smířlivé odevzdání, odhodlání, furiantství, vzdorné účtování, lyrickou scénu loučení až k závěrečnému rozhodnému zvolání „chci všechno podniknút…“. Režie vybavila roli Janíčka mnohými hereckými akcemi od zaujímání míst a poloh – zpíval v sedě i vleže – k mimickému výrazivu. Briscein zanechal v tomto opusu více než dobrý dojem, jeho pojetí bylo pečlivě a minuciézně nastudováno, přesvědčil v emotivním ztotožnění se s příběhem nejen litery, ale konec konců i autorova prožitku a předvedl celistvý výkon hodný vřelého aplausu. K režijním řešením patřila i realizace okamžiku vstupu Zefky – Julietty Galstianové na scénu, jež se vynoří ze stínu a odzpívá své sloky s nesentimentální svůdností a zdařilým zvládnutím docela slušného množství nezpěvných slov. Mysteriózní bylo zinscenování příchodu tří ženských hlasů, které se jako zahalené lesní víly vetřou na scénu a po několika z mála zplna znějících lyrických výstupů nepozorovaně scénu opustí. Zpívaly Michaela Jančaříková, Marie Mičanová a Jitka Klečanská. Pianista Jiří Hrubý v Zápisníku zmizelého skvěle interpretoval bohatě technicky dynamicky a významově nabitý klavírní part, který zněl i v častých sólových mezihrách, jakož i v celém čtrnáctém zpěvu, který náladově připravil závěrečnou část Janáčkova zdárně – navzdory tropickému ovzduší v sále – vyvedeného opusu. Představení vzniklo z iniciativy souboru Opera povera ve spolupráci s Operou Bergen a v koprodukci s Národním divadlem Brno a Mezinárodním festivalem Janáček Brno. Manažerem projektu je Tomáš Cafourek, produkční jsou Gabriela Vojtíčková a Anne Libscher. Režii měl Rocc, projekci Lukáš Kovalčík, kostýmy navrhla Miroslava Matulová, světla řídil Petr Kačírek.

Následující den, ve středu 19. 7., došlo k setkání s legendou mezi komorními soubory. Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala s uměleckým vedoucím Ewaldem Danelem zahájil svůj koncert famózní Prostou symfonií Benjamina Brittena, pokračoval vzrušujícím podáním cyklu argentinského mága Ástora Piazzolly Čtyři roční období v Buenos Aires a poté populárním cyklem s názvem Rumunské lidové tance od Bély Bartóka. Po přestávce uvedli Warchalovci Serenádu pro smyčcový orchestr, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského. Věrni tradici stylového uchopení každého opusu přednesli hudbu radostného souznění s mistrovskou interpretací. Jako přídavek uvedli Tanec od současného litevského komponisty Romualda Twardowského.

Třetí koncert v Lázeňském divadle ve čtvrtek 20. 7. uvedl reprízu projektu s názvem Písňové studánky Leoše Janáčka, v němž zářila slunečně empatická sopranistka Martina Janková. Spoluúčinkovali famózní klavírista Ivo Kahánek a Ensemble Flair s uměleckým vedoucím Janem Rokytou mladším a zpěvačkou Klárou Obručovou-Blažkovou, dále zpívala Ludmila Vašková a hostem byl hráč na stolový cimbál Petr Zetek. Prokomponované pásmo bylo řešeno jako jeden nepřerušovaný tok písniček, sólových či v duetu a doprovázených klavírem, cimbálem nebo celou kapelou, a instrumentálních meziher. Program byl sestaven ze dvou Janáčkových cyklů – Ukvalská lidová poezie a Moravská lidová poezie v písních, díly I. až IV., dále z lidových písní upravených Janem Rokytou mladším a Petrem Zetkem, jakož i autorských písní obou jmenovaných. Součástí programu byly tři úryvky z Janáčkovy klavírní tvorby, které přednesl Ivo Kahánek. Nejprve Naše večery a poté Štěbětaly jak laštovičky a Dobrou noc z prvního dílu cyklu Po zarostlém chodníčku. Mistrně přednesené náladově autentické klavírní miniatury psychologicky rozdělovaly omamný emotivně rozrůzněný písňový tok jako mezihra, nadto byly darem skvostu vzešlého z lidové tvořivosti a Janáčkova génia. Soprán Martiny Jankové, vyzrálý operním školením, procházel večerem v mnoha polohách se suverenitou, přesvědčivým nasazením a nevšedním zaujetím a Janková dokázala i slevit ze specifických hlasových charakteristik, aby v duetu s Klárou Obručovou-Blažkovou (jejíž hlas byl v hloubkách temný, celkově znělý a průrazný, jakož i ohebný, výrazově variabilní a rytmicky ukázněný) oba projevy co možná nejvíce sblížila, své okouzlující vibrato ovšem nezamlčela. Však také zůstalo jen u jednoho dueta s Klárou v Rokytově autorské písničce Ej lásko, lásko za doprovodu Ensemblu Flair takřka v závěru večera. Přesto navodila dojem lidově prostého pěveckého projevu. Emoční zadání jednotlivých písní dokázala interpretovat naprosto výjimečně a strhujícím způsobem. Podobně se prezentovala i Ludmila Vašková. Její zpěv, stylově zakotvený, vroucného témbru, rovný pevný se svítivými výškami zapůsobil jako hudební pohlazení už v písni, s níž svou interpretaci zahájila, Janáčkově Fuč větříčku podolé za doprovodu Rokyty na cimbál a Jiřího Pivovarčíka na klarinet. Nadšené publikum děkovalo bouřlivým potleskem ve stoje. Finální koncert Festivalu Janáček a Luhačovice se konal v kostele svaté Rodiny v pátek 21.7. Protagonistkou koncertu byla varhanice Kateřina Chroboková uměleckým jménem Katt, spoluúčinkoval Komorní orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín pod vedením mladého atraktivního dirigenta Marka Štilce. Úvodní skladbou byl nedlouhý třívětý Koncert pro smyčce a continuo g moll Antonia Vivaldiho, R 157, který byl proveden se zdařile vyznívající snahou po stylovém uchopení. V další skladbě programu vstoupila na pódium Katt, která provedla sólový part varhanního Koncertu s orchestrálním doprovodem Johanna Sebastiana Bacha, BWV 35 a 156. Tento opus je sestaven z orchestrálních sinfonií dvou chrámových kantát, má tedy autorovu autentickou varhanní verzi s orchestrálním doprovodem. Katt s jistotou rozezněla hutné varhanní plénum, sólovou melodii i dialog mezi svým nástrojem a orchestrem, který ovšem varhanním zvukem tak tak prosvítal, nicméně o jeho účasti vypovídala alespoň dirigentova čitelná nekomplikovaná gesta a byl kvitován homogenní harmonicky přívětivý zvuk. Sólo pro varhany s titulem Slavkof, autorské dílo Katt, které dále v programu koncertu zaznělo, je autorsky přitažlivá kompozice a byla podaná s autenticitou a prožitkem. Následující Veni sancte spiritus pro vokál, varhany a orchestr s šokujícími výrazovými prostředky bylo pro první poslech bezesporu zarážející. Katt využila nástroj v mnoha jeho barevných a zvukových možnostech včetně zařazení zvonků i brutálních kontrastů, kdy líbezně znějící rejstřík drtily nečekané „metalové“ ataky a varhany v pravém slova smyslu skutečně hřměly i ve více než oktávových klastrech. Nevšední začlenění hlasu do kompozice přenášeného mikrofonem působilo jako zjevení, text, který varhanice v příjemné altové poloze zpívala, byl ale díky přenosu v konturách neurčitý, nikoli ovšem v opětných odpoutaných dynamických erupcích. V dráždivě provokativní kompozici patřil zvuk komorního orchestru svým způsobem k výrazovým finesám. Po ovacích přidala Katt Toccatu a fugu d moll „dórskou“ Johanna Sebastiana Bacha, BWV 538. Závěrečnou kompozicí koncertu byla Serenáda pro smyčce E dur, op. 22 Antonína Dvořáka. Marek Štilec nastudoval populární dílo s vědomím tradic dvořákovské interpretace a s využitím všech atraktivních momentů. Velmi působivě vyzněla svůdná proměna tempa a nálady ve třetí větě a opravdu hřejivě vyšel závěr věty čtvrté Larghetto. Finale potvrdilo celkovou zodpovědně nastudovanou svěže provedenou skladbu, která je přitažlivou částí každého koncertu. Ve finale vystoupila ještě jednou Katt a přidala skladbu, kterou komponovala pro svou babičku, modlitbu Andělíčku můj strážníčku pro varhany a zpěv.


Hudební rozhledy č. 9/2017



Janáček a Luhačovice 2017

Jozef Červenka

V nádhernom prostredí luhačovických kúpeľov sa už 26 rokov koná síce neveľký, no pozoruhodne kvalitný letný hudobný festival Janáček a Luhačovice. Má to svoj dôvod – Leoš Janáček bol v tunajších kúpeľoch častým hosťom a mnohé jeho skladby vznikli práve tu. Dramaturgii festivalu dominuje dielo moravského génia a medzi účinkujúcimi sa každý rok objavujú aj mená slovenských hudobníkov. Od roku 2014 má záštitu nad podujatím speváčka a hlasová pedagogička Eva Blahová.

Jedno z najzaujímavejších podujatí aktuálneho ročníka sa konalo v komornom prostredí malebného Lázeňského divadla. Združenie Opera povera v spolupráci s Operou Bergen uviedli dva piesňové cykly: Haugtussa (Dievča z hôr) Edvarda Griega a Zápisník zmizelého Leoša Janáčka, scénicky prepojené v rámci jedného večera (18. 7.). Režisérom a scénografom produkcie bol slovinský tvorca Rocc (absolvent brnianskej JAMU), ktorého koncepcia vychádzala z pôsobivého budovania nokturnovej atmosféry. To vhodne konvenovalo s oboma piesňovými cyklami. Na statickej scéne sa nachádzal nevyhnutný klavír, popri ňom jej dominovali tri prvky: tmavý horizont, fragment suchého (zimného?) stromu a veľký biely kruh predstavujúci mesiac, ktorého plocha bola využitá na abstraktné dynamické projekcie Lukáša Kovalčíka (pri Griegovi aj na české titulky). K pôsobivej atmosfére prispeli aj civilné kostýmy Miroslavy Matulovej.

Griegov piesňový cyklus predniesla arménska mezzosopranistka Juliette Galstian. Skvele uchopila špecifickú náladu romantických piesní na básne Arneho Garborga, podčiarkla ich melodickú krásu a vďaka melancholickému výrazu aj severskú náladu. Škoda, že spievala z nôt. Tie sa síce réžia pokúsila zapojiť do deja, no napriek tomu pôsobili rušivo, podobne ako viacero zbytočne patetických gest. Po skončení Griegovho cyklu si speváčka v štylizovanej póze sadla z profilu pred portál až do momentu  vstupu do Janáčkovho Zápisníku zmizelého. Tento geniálny piesňový cyklus na básne Josefa Kaldu je, vďaka svojej búrlivo dramatickej epike, takmer operou a na divadelnej scéne (i filmovom plátne) sa neocitol po prvýkrát. V českom tenoristovi Alešovi Brisceinovi našlo neľahké dielo ideálneho interpreta, ktorý sa nenechal zaskočiť ani špecifikami cyklu, ani vysoko položeným partom. Spevák má vzácny dar s nadhľadom, citovým porozumením, primeranou dávkou ohnivej spontánnosti a v dokonalej artikulácii predniesť aj veľmi emotívnu hudbu. Juliette Galstian v krátkom vstupe bola na tom s dikciou, samozrejme, horšie, ale rozhodne neprekročila prah prijateľnosti. Ženské trio (Michaela Jančaříková, Marie MičanováJitka Klečanská) vhodne dokreslilo atmosféru – režisér ich priviedol na scénu ako tajomné bielo odeté bytosti so závojmi. Klavírny sprievod Jiřího Hrubého bol veľmi emotívny a až orchestrálne farebný. Vynikol najmä v Janáčkovi, ktorého hral vo veľkých rozmaľovaných gestách, impresionistických náladách i s drsným folklórnym podkresom.


Hudobný život č. 7 - 8/2017



Festival Janáček a Luhačovice v horkém létě osvěžil i potěšil

Karla Hofmannová

Od roku 1992 se koná každoročně v červenci v lázních Luhačovice festival na počest hudebního skladatele, který si lázně zamiloval, což mu přineslo mnoho inspiračních zdrojů. Bez těchto emočních impulsů by nepřišla invence a energie, s jakou dokázal i v pokročilém věku tvořit.

Po celých 26 let, co se festival v Luhačovicích koná, nabývá na kvalitě a jeho dramaturgie je stále vynalézavější. V tomto roce se podařilo vytvořit program, který byl nejen pestrý, ale přinesl i několik výjimečných uměleckých počinů. Je také proto stále více vyhledáván návštěvníky lázní, kteří již sem cíleně jezdí právě v době konání festivalu. Kapacita malého, půvabného lázeňského divadla již dávno nestačí poptávce a stejně tak je to i se sálem kulturního domu Elektra i Kostela svaté Rodiny, které jsou kapacitně mnohem prostornější.


Ivan Ženatý zvítězil nad akustikou

Zahajovací koncert 17. července se konal v sále Elektry, která je dispozičně postavena jako rondel, v jeho třetině jsou umístěni hudebníci a v ostatním prostoru je publikum. Toto uspořádání je jistě zajímavé pro pořádání velkých společenských akcí, pro koncert klasické hudby je to zrádná past. Zvuk orchestru se nese do kupole, kde se točí a míchá a k posluchačům jde „promíchaný“, což snižuje možnost analýzy zvuku.

Filharmonie B. Martinů musela z dispozičních důvodů snížit počet hudebníků, což ji učinilo zranitelnou. Dirigent Vojtěch Spurný dělal maximum, aby z tělesa vydoloval kompaktní a plnokrevný zvuk, mnohdy to bylo ale nad síly hráčů. Nejlépe se dařilo prosadit žesťům, což je logické. Úvodní skladbou byla Žárlivost, předehra - balada k opeře Její Pastorkyňa. V daných podmínkách zněla uhlazeně a barevnost instrumentace se ztrácela, stejně jako Janáčkova charakteristická syrovost. Šest Lašských tanců – Starodávný I, Požehnaný, Dymák, Starodávný II, Čeladenský a Pilky – znělo kompaktněji a výrazněji. Vrcholem večera bylo vystoupení houslisty Ivana Ženatého, který si pro svůj vstup vybral Skotskou fantazii pro housle a orchestr, op. 46 romantického německého skladatele Maxe Brucha. Ivan Ženatý uchvátil posluchače pevností a nosností jásavého zvuku houslí a plným nasazením při přednesu. Emoce byly umocněny vybalancovanou spoluprací a komunikací s orchestrem, který se vybičoval na hranici možností. Závěrem zazněl Zlatý kolovrat, op. 109 Antonína Dvořáka. Orchestru pomohl romantický přednes, ale výkon trpěl stejným problémem, jako předchozí skladby. Přes úsilí dirigenta i hráčů se zvuk orchestru sléval a působil fádně. Jestli budou v Luhačovicích dál tak ambiciózní jako dosud, budou nutně potřebovat kvalitní koncertní sál! V opačném případě se dostávají nad svoje možnosti.


Zápisník zmizelého s excelentním Alešem Brisceinem

Druhý večer, 18. července, hostilo divadlo projekt mladého slovinského režiséra Rocca, který spojil do jednoho večera dva půvabné kusy. Děvče z hor (Haugtussa) Edvarda Hagerupa Griega a Zápisník Zmizelého Leoše Janáčka. Rocc v obou využil společného jmenovatele - niternost výpovědi, sepjetí s přírodou a předpokladu existence paralelních světů a využil malé jeviště k minimalistické koncepci scény i režie. Centrálním bodem scény je veliký kruh, do kterého jsou promítány poetické scenérie z čisté přírody, či surrealistické výjevy, dokreslující děj, který zvukomalebně dokresluje i hudba. Pro srozumitelnost je navíc sem promítán český text, takže norština pěvkyně Juliette Galstian byla srozumitelná. Méně srozumitelný byl její pěvecký projev. I když mimikou dávala najevo emoce a něhu, síla a způsob zpěvu tomu neodpovídal. Dramatické operní podání v tak malém sále se zcela rozcházelo s niternou výpovědí díla. Zápisník zmizelého inscenoval stejným způsobem, jen víc režisér pracoval s herci. Juliette Galstian zpívala Zefku, zde její zemitý a hutný hlas dobře vykreslil divokou cikánku. Jako Janíček exceloval tenorista Aleš Briscein. Part je položen celý ve vyšší poloze, nicméně pěvci jako by byl psán na míru, zněly mu pěkně i hloubky a závěrečná „céčka“ vyzpíval, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. K tomu přidal herecký projev, milý a něžný, přesvědčivý. Jediné, nad čím divák pozvedl obočí, byly tři dívky, hlasy, oblečené do bílého roucha s obrovskou bílou čepicí, jako ve Strakonickém dudákovi. Kdyby jen nebyly tak konkrétní a hmatatelné……Ke klavírní spolupráci byl přizván klavírista Jiří Hrubý. Part provedl technicky dokonale, ale působil nesměle, jako by nebyl součástí projektu. Sice nevýrazný projev, ale byl spolehlivou oporou pěvcům.


Ze Slovenska to nejlepší!

V Lázeňském divadle vystoupil na třetím koncertě 19. července Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala. Byl založen v roce 1960 a dnes je zcela omlazen a osobnost B. Warchala si zřejmě pamatuje jen současný primarius, Ewald Danel. Ale když začali, bylo to tak sugestivní, jako by tam někde mezi nimi duch bývalého šéfa stál a inspiroval je. Kdo ví… Repertoár měli náročný. Benjamin Britten a jeho Simple Symphony hýřila nadšením a hravostí, Čtyři roční období v Buenos Aires Astora Piazzolly prokázaly muzikalitu a profesionalitu hudebníků a jejich schopnost interpretace i jiné hudby, argentinského tanga. Rumunské lidové tance pro malý orchestr BB 76 ( Sz 68/W37) Bély Bartóka hýřily barevností a na závěr zazněla Serenáda pro houslový orchestr op.48 Petra Iljiče Čajkovského, plná barevnosti, emocí, melodiky, skvělo prací s dynamikou i agogikou. Nadšení publika nebralo konce.


Folklór jako bonbónek

Úplně jiný charakter měl koncert 20. července, opět v divadle. Setkaly se tu dva světy, které se těsně prolínají. Projekt, ve kterém se potkal svět skutečného folklóru v podání Ensemble Flair, který tvoří dvě zpěvačky, Klára Blažková a Ludmila Vašková, Petr Zetek stolový cimbál a Jan Rokyta, cimbál a současně vedoucí souboru a doplněný o klarinet, dvoje housle a basu. Na straně klasické hudby stála operní pěvkyně Martina Janková a klavírista Ivo Kahánek. Dvojice zahájila večer přednesem skladeb L. Janáčka, které jsou inspirovány folklorem, výběr z Ukvalské a Moravské lidové poezie v písních. Ty ukvaldský kostelíčku, Má milá mamulko, Na tých Fojtových lukách, Proč kalinko smutná stojíš, Fojtova Hanka a další. Martina Janková je přednesla přirozeným, jasným, milým sopránem, s perfektní výslovností a se stříbrným, nosným hlasem, aniž by dala najevo, že především umí zpívat opery a Ivo Kahánek ji doprovázel s nadhledem a muzikantským zaujetím. To se vzápětí umocnilo, když během písně Ty ukvalský kostelíčku se nenápadně dostavil na pódium cimbalista a ve třetí sloce se chytil. V dalších písních se připojovala pomalu celá kapela a přidaly se i zpěvačky. Střídaly se s Martinou Jankovou a postupně se dostávaly do konfrontace a mísení písně lidové s těmi, které L.Janáček upravil. Večer byl vystavěn do tří celků, mezi nimiž hrál Ivo Kahánek části z cyklu Po zarostlém chodníčku. Mísení pokračovalo, až nebylo poznat, kdo vlastně kam patří a v závěru se dostalo do varu i publikum, když zpívaly spolu operní pěvkyně a foklorní zpěvačky a následně i hudebníci píseň Muzikanti, co děláte. Večer měl šťávu a jiskru a byl sestaven s geniálním citem pro gradaci a kompozici.


Závěr v kostele s varhanami trochu jinak

Poslední koncert 21. července nabídl prostor Kostel svaté Rodiny. Moderní, prostorově do trojúhelníku pojatý prostor je vkusně vybavený a pojme hodně diváků, přesto i tady bylo plno. Závěr festivalu patřil Komornímu orchestru Filharmonie B. Martinů s dirigentem Markem Štilcem. Hlavní hvězdou večera byla varhanice Kateřina Chroboková, v programu jmenovaná jako Katta. Mladá umělkyně přednesla nejprve Koncert pro varhany a orchestr, BWV 35&156, kde předvedla svoji technickou i uměleckou erudici. Poté se prezentovala vlastní tvorbou, vedenou emocemi a imaginací. Skladbu s názvem Slavkof, plnou imprese a mystiky, do které v závěru začal zvonit kostelní zvon. K úžasu všech se trefil do tóniny a působil, že je to domluveno Nebylo. Další skladbou byla bouřící kompozice Veni Sancte Spiritus pro vokál, varhany a orchestr, kde přidala ještě vlastní zpěv na mikrofon. Skladba provokativní i uchvacující. Orchestr se měl možnost ukázat nejprve vstupním Koncertem g moll pro smyčce a continuo RV 157 Antonia Vivaldiho, který přinesl energii a svěží atmosféru, čistou intonaci i jistotu v souhře. Závěrečná Serenáda E dur pro smyčce Antonína Dvořáka však začala drhnout a souhra i intonace kolísala. Dirigent neodhadl dobře situaci a nepostřehl drobné nuance v ladění již v průběhu Bachova koncertu a nenechal smyčce přeladit. Během posledního čísla ladění smyčců povolovalo a hráči již hráli každý sám za sebe, aby to ustáli. Škoda, že poslední číslo závěrečného koncertu nevyznělo tak, jak by si všichni přáli. Ale tento malý problém nepokazil publiku radost z pohodového týdne krásné hudby a skvělých uměleckých výkonů. Nezbývá, než se těšit na další ročník Festivalu Janáček a Luhačovice v roce 2018! 

Lázně Luhačovice, a.s., Milena Hrbáčová, Lázeňské náměstí 436, 763 26 Luhačovice, tel.: 724 585 773, e-mail: hrbacova@lazneluhacovice.cz