Festival Janáček a Luhačovice
Leoš Janáček
29. ročník festivalu se uskuteční od 13. do 18. července 2020.
Česká verze Deutsche Version English version

Recenze 28. ročníku festivalu




Radostné zahájení festivalu Janáček a Luhačovice

PhDr. Anna Šerých

Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany k zahájení festivalu – skvělá volba a účinná připomínka, vždyť nejenom Leoš Janáček, také Bedřich Smetana do lázní Luhačovic neodmyslitelně patří. Žila zde jeho manželka Betty Smetanová a je zde i pochována, dcera Zdeňka Heydušková-Smetanová prožila v Luhačovicích víc než čtvrt století. Lázeňský Dům Bedřicha Smetany byl postaven už v roce 1909.

Žesťová harmonie Zlín je soubor, který do Luhačovic zajíždí pravidelně k slavnostnímu zahájení, ale nejednou absolvovali už i promenádní koncerty. Pánové Pavel Skopal a Zdeněk Macek (trubky), Milan Kubát a Jiří Zatloukal (lesní rohy), Milan Tesař a Jakub Zívalík (trombóny), Miloslav Žváček (tuba) a Jiří Trávníček (tympány), členové zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů, přijeli zahrát fanfáry z Janáčkovy Sinfonietty. Leoše Janáčka sice inspiroval pro sinfonietní fanfáry Písek, ale do Luhačovic před bustu Leoše Janáčka (autorem je Karel Pokorný) patří tento jásavý vstupní hlahol už neodmyslitelně.

Stejně jako zahajovací zdravice čestných hostů, prof. Evy Blahové a prof. Jiřího Hlaváče, starosty Luhačovic i generálního ředitele lázeňského holdingu. Účast lázeňských hostí byla hojná a zkrášlena i Luhačovickým okrašlovacím spolkem Calma, nadšenci, kteří v dobových kostýmech připomínají právě čas pobytů Leoše Janáčka a významných Janáčkových přátel a uměleckých protektorů – Marie Calmy a doktora Františka Veselého, zakladatele luhačovického lázeňství.

Činorodá paní Calma Veselá iniciovala v roce 1909 v Luhačovicích první hudební festival, konal se v upomínku na pětadvacáté výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Po sto deseti letech se nynější festival k Bedřichu Smetanovi hlásí skvělým uvedením jeho Prodané nevěsty, a to v původním znění z roku 1866. Dirigent Vojtěch Spurný nastudoval dílo v plné autenticitě původního obsazení orchestru, pomalejších temp i agogice, jak vynašel v Smetanových archivních fondech a v poznámkách v partituře.

Skladatel plných osm let sám dílo dirigoval, odstoupit musel až pro nemoc u padesátého slavnostního představení v roce 1874. To původní znění má pasáže v próze, které Smetana záhy převedl do recitativů. Neslyšeli jsme, co v začátku nebylo – tedy charakteristický sbor „To pivečko je věru božský dar“, nebyl ještě Mařenčin povzdech „Ten lásky sen“, nebyly tance, polka ani furiant. Zato Principál rozšafně notoval kuplet: „Ten staví se svatouškem, očima kroutí / však hledí, kde koho by mohl ohnouti. / Zde druhý zas jak by měl v kapse tisíce, / má lokaje, koně – a dluhů nejvíce. Mnohý, jenž se doma jen mazlí se svou ženou / na ulici pádí za každou fiflenou. / Ten hlupec si natřel po těle glazury / a myslí, že cvikr je odznakem kultury.“ Do refrénu „Tak všady za larvou tvář jiná se kryje / a před světem hraje se jen komedie“ přidávala se i Esmeralda. Toto fraškovité, komediální moudro odstranil Smetana už pro třetí představení, neboť se hrálo pro císaře Franze Josefa, který po šťastně ukončeném vojenském konfliktu s Prusy přicestoval do Prahy.

Hudební nastudování opavské opery je velmi pečlivé, však také u dirigentova místa (orchestr byl v pozadí za jevištěm, na ochozu Společenského domu) visela cedule „Pozor zlý pes“ coby narážka na neústupnost pana dirigenta. Ta pomalejší tempa, a především návrat ke hře smyčců bez vibrata, dává měkký lahodný zvuk zejména v lyrických pasážích a klade také nároky na pěveckou dikci a výslovnost. Každému bylo velmi dobře rozumět a nebylo to nazvučením, ta technika naopak ostřením i šumem na kráse výsledku ubírala. Mařenka Barbora Řerichová a Jeník Juraj Nociar se sešli ideálně, celé představení mělo herecký a pěvecký švih a bezvadnou sehranost akcí, mluvená próza plynula se samozřejmostí děje, režisér Lubor Cukr dbal na reálnou přesvědčivost každého pohybu a pěvci dávali rolím srozumitelné a humorné vyznění. Kecal Michael Kubečka, mladý nadějný basbarytonista, byl jednoznačným tahounem představení, jeho humorná dikce je výtečná. Milan Vlček jako Vašek opět předvedl svůj všestranný um a držme mladému tenoristovi palce. Dokonale fraškovitý výstup Principála Václava Moryse utkví v paměti, stejnou měrou za parodii Zdeňka Nejedlého jako za komediální principálskou důležitost, skvěle zahranou a s gustem vyzpívanou.

Představení má akcent autenticity také kostýmovaným dirigentem – Vojtěch Spurný přijel v bryčce a maskován coby Bedřich Smetana, představení má ovšem i vtipné aktualizace přidanými dějovými scénkami: skauti vzdávají poctu presidentu Masarykovi, Vašek, když odkládá kostým medvěda, svléká i masku Václava Klause, scénou korzuje i rodinka v dobových kostýmech z let Smetanových, dětičky porůznu kostýmované proplétají se všude, obecenstvo se bohatě baví. Navíc je častováno při příchodu i o přestávce nejenom symbolických chlebem a solí, též výtečnými koláčky, preclíky i pivečkem. Inu, proč bychom se pod širým nebem krásného luhačovického večera netěšili… Skandovali jsme ten závěrečný sbor s vervou, radostí a vděkem všichni.

PS: Finální verzi své Prodané nevěsty – jak ji dnes běžně známe a miluje ji celý svět – napsal Bedřich Smetana v roce 1870 a prvně uvedl v třicáté repríze díla. Ne všichni byli spokojeni, byli tací, co nostalgicky vzpomínali na tu původní verzi, kterou jsme v Luhačovicích slyšeli: „Zvláště pamětníci původního zpracování této opery, kdy prosté kvítko to bezprostředečním půvabem jevilo se co výkvět poesie domácí, ještě nepokaleno svými nevkusnými později přikomponovanými recitativy…“

 

Hudební potěšení: Virtuosi Pragenses a Julie Svěcená

Virtuosi Pragenses (koncertní mistr Milan Lajčík) je soubor s bohatou tradicí – příští rok bude slavit své půlstoletí – a zralý a svébytný projev nabízejí. Luhačovickému publiku dali přitažlivý chronologický přehled hudebních stylů od baroka po modernu, labužnický výběr pravých perel komorního smyčcového orchestru.

Suita Gordický uzel Henryho Purcella z posledních let skladatelovy tvorby patří divadelnímu dramatu a nevíme, jak byla ta frýgická legenda o králi Gordiovi a udatném Alexandru Velikém zpracována, ale tato partita jasně rýsuje charakter hudebních vsuvek, převážně tanečních, v londýnské divadelní atrakci z roku 1691. Virtuosi Pragenses vybrali části Ouverture, Air, Rondeau Minuet, Air, Jig a tento anglický barokní skvost hráli s výraznou dikcí rytmu a neméně zřetelnou deklamací melodie, zejména v překrásné Air vstupní, tak i v závěru.

Vždy akční Johann Sebastian Bach napsal své houslové koncerty jako příspěvek tehdy módního trendu těchto koncertů a Koncert pro housle a orchestr a moll č. 1 BWV 1041 patří snad k nejoblíbenějším vůbec. Houslistka Julie Svěcená je uvyklá spolupráci s Virtuosi Pragenses a na jejich souhře je to znát. Jasná kompatibilita vůdčího virtuózního sóla a všech ostatních smyčců (zde přirozeně i klávesové basso continuo) byla doslova strhující a zejména pomalé Andante, s přitažlivou grácií neuvěřitelně jemných nuancí sóla, dávalo barokní lyrice takřka romantický nádech. Společný přídavek ze Zimy ze Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho svištěl v tempu, které až pohlcovalo špičky frází, nicméně takový muzikantský spád posluchačům imponuje.

Notoricky známé Divertimento D Dur KV 136 Wolfganga Amadea Mozarta, podané s muzikantskou spontaneitou, představilo klasicismus, jehož pozoruhodnou podobu nabídl objevně a záslužně Orchestrální kvartet F dur op. 4 Karla Stamice. Díky za tento kus; skladatel označovaný za skladatele německého, syn slavného českého zakladatele proslulé mannheimské školy, hýří v tomto raném opusu hudebními nápady a slovanskou zpěvností, a tu spontánní interpretace Pražských virtuózů silně, impozantně podpořila.

Pro koncert, který má posluchače nadchnout, je mladistvá Simple Symphony op. 4 Benjamina Brittena doslova stvořená; zvlášť proslulá pizzicatová věta, v samozřejmě hravém nasazení souhry, vyprovokovala okamžitý nadšený aplaus. Její zopakování, coby přídavku, překrylo i silný vjem Sarabandy, sentimentu, hráči působivě, až exaltovaně gradovaného. Koncert vtisknutý do srdcí posluchačů, dokonale lázeňský.

   

Sukův komorní orchestr: Když se kvalita snoubí s tradicí

Sukův komorní orchestr byl založen v roce 1974, tedy v roce stého výročí narození skladatele Josefa Suka. Jeho koncertním mistrem byl legendární houslista Josef Suk, vnuk skladatele a pravnuk Antonína Dvořáka. Dnes, už dvacet let, vede Sukův komorní orchestr houslista Martin Kos a současně hodně omládlý ansámbl vede k dokonalosti.

Tu předvedli vstupní skladbou Suita St. Paulus Gustava Holsta, skladatele, jehož si spojujeme hlavně s orchestrálními Planetami, tudíž jakékoliv další poznání jeho díla je přínosem. Suita St. Paulus není hommage biblickému, novozákonnímu svatému Pavlovi, je to vynalézavá, přívětivá, čtyřvětá suita, kterou napsal Gustav Holst pro své studenty na St. Paul’s Girl School v Londýně. Pro Sukův komorní orchestr možnost dokonalé prezentace jejich umu, nejen krásně rozezpívanými sólovými vstupy koncertního mistra, či plnou výrazovostí taneční připomínky irského lidového tance dargasonu.

Koncert č. 1 G dur pro flétnu a orchestr KV 313 Wolfganga Amadea Mozarta, repertoárový kus každého flétnisty snad už od dob studií, hraný Simonou Pingitzer s plnou jistotou, nevyzněl v podání slovenské flétnistky s klasicistní lehkostí, na jakou jsme uvyklí. Svou hráčskou suverenitu mnohem lépe uplatnila ve skladbě možná pro všechny posluchače zcela objevné – Suite Hongroise pro flétnu a smyčce Bély Bartóka. Maďarská Bartókova svita je sled miniatur na lidové nápěvy uhrančivé krásy, jakou maďarský folklor oplývá. Původně klavírní, později orchestrální podobu díla si osvojil klavírista, etnomuzikolog a Bartókův žák Paul Arma natolik, že Suite Hongroise upravil pro komorní orchestr a flétnu. Je to zajímavé repertoárové obohacení Sukova komorního orchestru; sama však Armově volbě právě flétny coby zpěvného a zdobného nástroje pro baladický a taneční fundament Bartókovy skladby beze zbytku nehovím.

Vrcholy měl vysoce kvalitní koncert Sukova komorního orchestru dva: jednak delikátně zahraný smyčcový oktet, Serenádu č. 2 Bohuslava Martinů, v níž vervně a s motorickým napětím a opojnou zpěvností smyčců zdůraznili čirý, hravý neoklasicismus skladatele; a jednak také Antické tance a árie, suitu č. 3 Ottorina Respighiho – skladbu, kterou má soubor odjakživa v repertoáru. Tentokrát s ní jasně potvrdili, že nová, mladá, skvělá éra souboru, v němž každý hraje s kvalitami sólisty, je nevyvratitelnou skutečností.

 

Prague Cello Quartet na vlně zábavy

Prague Cello Quartet je ansámbl mladý rokem vzniku 2006, stejně jako sestavou mladých hráčů: violoncellisté Petr Špaček, Jan Zvěřina, Jan Zemen a Ivan Vokáč jsou navíc i umělci tvůrčí, pro svůj unikátní soubor si skladby aranžují, neboť světová literatura jim dostatek skladeb neskýtá. Své koncerty si konferují a posluchače naplno baví.

Jejich koncert byl víc než setkáním s hudbou, byla to hlavně kabaretní zábava, vtipná koncertní show, svůj cíl mají jasný – inspirovat a bavit, a to věru dokážou. Z klasiky předvedli svou zdařilou verzi Rokokových variací P. I. Čajkovského, Dvořákovu Humoresku a pro luhačovický festival připravené stručné transkripce Leoše Janáčka: velmi zdařile sepsanou a procítěně hranou odezvu sboru Láska opravdivá a pátou, tu zádumčivou větu ze Suity pro smyčce. Zbytek zábavného večera, špikovaného jemně sebeironizujícími komentáři hlavního konferenciéra Jana Zvěřiny, patřil hudbě filmové, jazzové, popové, nejoblíbenějším „šlágrům“ dobré zábavy.

Zazněl mimo jiné jeden ze songů legendárního kytaristy a jazzmana Jeana Reinhardta, Sinatrův song z filmu Po čem ženy touží, nevadnoucí melodie Ennia Morriconeho z filmu Mise, hity Bernsteinovy, Fantom opery Andrewa Lloyda Webbera, Bohemian Rhapsody Freddieho Mercuryho, zněl Vinnetou, Montiho Čardáš i Nebe na zemi Jaroslava Ježka. Violoncellisté vtáhli nakonec do zpěvu a účinkování celý rozesmátý, pobavený sál – Don’t Worry Be Happy! Návod k zábavě jednoznačný.



Luhačovický večer Johanna Sebastiana Bacha

Stále víc umíme Johanna Sebastiana Bacha hrát a stále víc jej umíme i poslouchat. Nadšení hráčů a zájem posluchačů prostoupily atmosféru luhačovického kostela svaté Rodiny hned v prvých taktech Braniborského koncertu č. 3 G dur BWV 1048. To proplétání melodií mezi houslemi a violami mělo od počátku spád, ovšem Slovenský komorní orchestr se na baroko už léta nespecializuje a Braniborský koncert č. 6 B dur BWV 1051, ta strhující miniatura, nám v nadšeném poslechu zněl víc romanticky než jako čisté výsostné baroko.

Mezi dvěma orchestrálními Braniborskými koncerty zazněly i dva koncerty pro sóla; cembalistka Barbara Maria Willi, odbornice na provozovací praktiky staré hudby, přijela zahrát Bachův Koncert pro cembalo a smyčce A dur BWV 1055. Byť není badatelská shoda, pro který milostný nástroj byl tento koncert původně psán, zda pro hoboj d’amore či violu d’amore, fakt cembalového koncertu je jasný, sólo pasáže cembala jsou proporčně výrazné, nevýrazný však zůstal jejich zvuk.

Přívětivě diferencované jednotlivé nástroje orchestru dokonce předčily projev cembala, splývavý, jakoby arpegiový a bez pevně stanovených frází, a navíc málo slyšitelný. Ani Larghetto, ritornel s návraty motivů, to proplétání sóla a orchestru, nemělo ve své melancholické působnosti ten pravý účinek. V čase, kdy jsme uvykli zvuku a precizní stylové dikci orchestrů barokně specializovaných byl bohatý zvuk a nadmíru rychle hraný následný Braniborský koncert č. 6 B dur BWV 1051 spíš ukázkou zbytečně rychlých a drolených pasáží, než odkrývání a přednes důmyslné stavby díla.

Lépe se dařilo Braniborskému koncertu č. 5 D dur BWV 1050. V úpravě pro zobcovou flétnu, v podání flétnistky Michaely Koudelkové, dostával bachovský jas, díky především citlivé hře houslového sóla koncertního mistra, ten byl s flétnou v pravé souhře a dialogu, zatímco cembalo neodstoupilo od svého spěchu a rychlosti, jež brala hudbě sdělnost. Nápad bachovské braniborské vizitky a závěru festivalu byl velkoryse skvělý, nedostihla jej skladba interpretů. Odmysleme Bacha a závěrečné konstatování je jasné – Festival Janáček a Luhačovice se opět prokázal jako festival skvělý a oblíbený tak, že pokaždé zůstávali zájemci, na něž se místa v sálech už nedostala. Organizátoři dnes vědí, co chystají pro rok příští. Nuže – Vivat sequentes!

 

Janáček všudybyl – luhačovickou kolonádu rozezněla Cimbálová muzika Danaj a její hosté

Leoš Janáček byl náruživý, poučený a hodně průkopnický folklorní sběratel písní a zvyků nejenom svého rodného kraje, jak dosvědčuje jeho život, jeho dílo. Strážnická Cimbálová muzika Danaj představila výběr z jeho folklorního zájmu o Jihovýchodní Moravu a zavedla nás do Vnorov, Lidéřovic, které byly asi prvními iniciátory tohoto jeho zájmu, do proslavené Strážnice, do horňácké Velké nad Veličkou a do Lipova. Také na Kopanice, do Březové i do Strání. Zavzpomínalo se na Jánáčkovy významné sběratelské spolupracovníky Františka Bartoše, Hynka Bíma, Františku Kyselkovou i Martina Zemana, i postavy méně zznámé, jako byl třeba František Pospíšil. Hlavně však zněla cimbálovka, hudba, která na luhačovickou kolonádu patří neodmyslitelně a mohla by znít denně a posluchačům by se neomrzela.

Kapela Danaj zahájila strážnickou sadou melodií podle tance danaj, který se zachoval i v tamním okolí. Když tyto melodie zapisoval Leoš Janáček, hráli mu tři hudci, my jsme měli hudců sedm, hráli a zpívali: Stanislav Sekyra, Jan Holubík, Richard Bittner, Dušan Okénka, Josef Múčka, na cimbál Magdalena Múčková, primáš Jan Gajda. Z Moravských Kopanic, ze Strání zpíval ženský sbor Netáta také písně z Březové. Sbor smysluplného jména – netáta je lidový název bylinky, které se používalo jako afrodiziakum, plavuň vidlačka, šohajky ji nosily ze fěrtuškem, roste pod Javorinou. Samozřejmě, že jejich vstupní písničky byly milostné - Bodaj ťa, šohajko i Seděla na vršku. Magdalena Múčková nejen hraje na cimbál, připravila program tak, aby byl skutečně janáčkovský, představením nás provázela a také zazpívala milostnou, tesklivou Hluboký járečku, nemožu ťa objet... Z Lidéřovic, kde Leoš Janáček pobýval v mládí u svého strýce faráře zazpíval Danaj vzácnou ranní píseň nábožnou – Rozmilý člověče, blíží sa svítání, jednu z kostelních písní, vzácně dochovaných už od roku 1606. Ale dostali jsme se i tancům šavlovým, zažili Fašančaře a jejich repertoár Pod šable: Otvíraj šenkéřko, Horenka hora, Na tu svatú katěrinskú nedělu i S pánem Bohem temu domu a další jejich vzácnosti. Mraky nad Luhačovicemi táhly směrem k přehradě, pár kapek skáplo, osvěžily vzduch. Spršku lidových klenotů uzavřel Danaj duchovní písní Nevíme dne ani hodiny vznešeně, a toto rozloučení jakoby potvrdilo dávné Janáčkovo vyjádření: „lidová píseň je celý člověk…co v ní lásky, štěstí a pravdy“.



Moravský komorní sbor na luhačovické kolonádě

Odpolední kolonádní koncert Moravského komorního sboru z Ostravy - nabídka, která přilákala spoustu posluchačů i navzdory pálivému slunci. Pětadvacetičlenný soubor čistého, ušlechtilého pěveckého projevu nabídl novinky i český repertoár, který si mnohý posluchač v duchu broukal spolu. I tento „horký“ koncert jasně prokázal, že umělecký vedoucí a dirigent sboru Jiří Šimáček je od počátku sbormistr skvělý, už před lety získal cenu „Sbormistr junior“. Drží pevně tradici sboru, vždyť zakladatelem Moravského komorního sboru byl proslulý Lubomír Mátl. Novinková díla, která zapěli, byly sbory sakrální – prezentovali poměrně hodně známého soudobého litevského skladatele Vytautase Miškinise (*1954), jeho Cantate Domino, modlitbu Ave Regina Coelorum, christologicky zřejmé Tibi laus, Tu es Petrus a Gloria. Tyto sbory v bohaté polyfonii s jasnou citlivostí k vedení a užití hlasů představily Moravský komorní sbor jednoznačně jako precizní ansambl čistých krásných hlasů. Z polských autorů představili Józefa Swidera (1930-2014), autora k vokální tvorbě soustředěného, jeho jásavé Jubilate Deo, svižné jak naléhavá výzva – jubilate Deo omnis terra, servite Domino in laetitia… jásejte Bohu veškerá země, služte Hospodinu s radostí… Zazněl i chvalozpěv Gloria norského skladatele Knuta Nysteda (1915-2014), který se právě sakrálními sborovými díly celosvětově proslavil. Doslova proslavené a od počátku milované pěvci i posluchači jsou sbory Antonína Dvořáka, cyklus V přírodě zejména. Moravský komorní sbor ta vyznání Vítězslava Hálka exponovaná hudbou Dvořákovou přednáší s líbezností duchovní i přírodní idyly. Napadly písně duši mou, hravá idyla Večerní les rozvázal zvonky, Žitné pole rozverné a rytmicky pohyblivé jak žírný lán ve vánku, lyrická imprese Vyběhla bříza běličká i vtipně nabádavý sbor Dnes do skoku a do písničky! - to vše se neslo éterem v precizním, komorním podáním, kdy každý hlas patřil celku v náladově vyváženého souznění (klavírní doprovod Michal Bárta). Šest Moravských dvojzpěvů pro smíšený sbor a klavír Antonína Dvořáka v úpravě Leoše Janáčka nás vtáhlo do úcty k tradici a k obdivu hloubky a vynalézavosti lidové poezie, moravského písňového folkloru, který byl Dvořákovi prostřednictvím sbírky Františka Sušila zdrojem: Dyby byla kosa nabróšená, Slavíkovský polečko malý, Holub na javoře, V dobrým sme se sešli, Šípek, Zelenaj se zelenaj. Smutek zrekrutovaného šohaje, láska a touha promítnutá do příměrů přírody, sociální tematika, oslava Hukvald, to vše nabízejí Ukvalské písně Leoše Janáčka, sborová úprava ukvalských lidových písní- Ondraš, Ondraš!, Ty ukvalsky kosteličku!, Na tych fojtových lukach, Ty ukvalsky kosteličku, hej!, Pan Buh vam zaplať, Fojtova Hanka - nezbytný základní repertoár snad každého našeho sboru. Stejně jako další Janáčkovy oblíbené a náročné sbory – Kačena divoká, Komáři a Láska opravdivá, v nichž Moravský komorní sbor prokázal svůj čistý, delikátní zvuk. Takový koncert není jen potěšení a obohacení lázeňského pobytu, je také neméně potřebnou propagací klasiky.









Festival Janáček a Luhačovice

PhDr. Karla Hofmannová

Festival Janáček a Luhačovice měl letos osmadvacáté narozeniny. A jako dospělý a důstojný subjekt přinesl svým fanouškům paletu kvalitní hudby i řadu skvělých interpretů. Vedle festivalových večerů bylo připraveno několik doprovodných akcí, které v průběhu dne nabízely zajímavosti i společenské události. Vycházka s Calmou za Janáčkem je již oblíbeným standardem, Moravský komorní sbor a Cimbálová muzika Danaj, stejně jako zajímavá setkání a povídání s profesorem Jiřím Hlaváčem a muzikologem Jaromírem Javůrkem, to byly akce, které potěšily mnoho festivalových fanoušků.



Zahájení pod širým nebem – Prodaná nevěsta tentokrát jinak

Po deštivém dopoledni se počasí odpoledne stabilizovalo a večer před Společenským domem, kde bylo nainstalováno pódium pro orchestr a pro herce, bylo živo a veselo již více než hodinu před začátkem. Účinkující vítali příchozí chlebem a solí a zvali je dále na občerstvení, velmi stylové. Zněla hudba z chystaného představení, a že je „pívečko nebeský dar“ se mohli přesvědčit přímo na místě všichni. K tomu preclíky a koláčky a družný hovor sboristů a tanečníků v kostýmech s publikem navozoval nenucenou pouťovou atmosféru. Přijíždějící kočár, tažený koňmi, přivezl vzácnou osobu, mistra Bedřicha Smetanu v jeho nejlepších letech, který byl uvítán dětmi s kyticí a poté nastoupil k dirigentskému pultu. Nutno přiznat, že to dirigentovi Vojtěchu Spurnému opravdu slušelo. Orchestr byl umístěn vzadu a dirigent byl otočen k hercům zády. I když ne vždy, při choulostivých místech se k nim obracel, ale oni k němu ne, dívali se do publika. Proto je nutno především vzdát hold všem hudebníkům a zpěvákům, že představení odvedli přesně a bez jediného kazu. Přesto, že měli ne vždy funkční mikroporty a zvuk byl přenášen reproduktory do prostoru. Bohužel kvalita zvukové aparatury nebyla taková, aby obsáhla velký prostor a aby propojila zvuk všech zúčastněných. Proto zvukovou podobu představení nelze recenzovat, spíš vyslovit obdiv, že se vše podařilo. Jen z výkonů se dalo poznat, že obsazení jednotlivých rolí bylo velmi kvalitní a že pěvci dávali do výkonu maximum. Představení nastudované operním souborem Slezského divadla byla varianta z roku 1866, tedy s prózou, chyběly některé zásadní zpěvy, jako árie Mařenky „Ach jaký žal“, či dokonce sbor o pívečku, který zněl alespoň před představením. Zato se diváci dočkali škrtnutého duetu Esmeraldy a Principála „Ten staví se svatouškem“, s docela aktuálním textem. Propojení děje s tokem dějin připomínalo poněkud brněnskou Libuši, byť ne tolik explicitně. To vše podáno s nadšením, elánem a výbornými hlasovými výkony. Vtipná režie Lubora Cukra měla několik dobrých nápadů, které potěšily a choreografie Martina Tomsy přirozeně a nenuceně oživovala celý prostor. Začátek festivalu se nesl v radostné náladě, která se přenesla na celý týden. Bedřich Smetana tak přirozeně zapadl do Janáčkovského festivalu, neboť i když v Luhačovicích nikdy nebyl, žila tu po jeho smrti jeho žena Betty Smetanová i jeho dcera Zdeňka Heydušková-Smetanová a na jejich popud byl lázeňský dům pojmenován jako Dům Bedřicha Smetany.



Dáma s houslemi – Julie Svěcená

Druhý večer už se konal v Lázeňském divadle. Virtuosi Pragenses si přizvali ke spolupráci mladou houslistku Julii Svěcenou, která rozzářila večer jak svým zjevem, tak svojí hrou. Spolu s komorním orchestrem, který si nese sebou pověst vynikajících instrumentalistů, vystoupila jako sólistka v Koncertu pro housle a orchestr a moll č.1 BWV 1041 Johanna Sebastiana Bacha. Skladbu, která se pyšní krásným melodickým houslovým sólem ve druhé větě, přednesla mladá umělkyně s jasným, svítivým tónem, který má dráždivý přídech a její sladká, nosná piána dojímala. Skladbu má houslistka promyšleně a pečlivě vystavěnou a niterný výraz je nadstavbou nad pevným základem. Sólistka se dlouho nenechala pobízet k přídavku a strhla spolu s orchestrem publikum částí Léto ze Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Orchestr sám hrál s cembalem nejprve suitu Gordický uzel od Henryho Purcella, kde zaujal sladěnou barvou zvuku, přesnou rytmizací a schopností dramatického výrazu. Škoda, že se postupně začaly v orchestru projevovat nepřesnosti v intonaci, zjevně způsobené povolovaným laděním. Sice Divertimanto D dur KV 136 Wolfganga Amadea Mozarta svojí brilancí a vzletností pohladilo po duši, další skladba Karla Stamice, Orchestrální kvartet F dur op.4, vzletná a noblesní, už ale vykazovala nepříliš čisté tóny. Po krátkém přeladění Simple Symphony op.4 Benjamina Brittena zase zněla čistě a plně a část Playful Pizzicato museli hudebníci dát jako přídavek. Večer tak skončil radostně a pohodově, konec dobrý, všechno dobré.



Víla s flétnou

Ve středu 17.7. se na pódiu v Lázeňském divadle objevila další žena, tentokrát slovenská flétnistka, Simona Pingitzer, která si ke spolupráci přizvala Sukův komorní orchestr. Dva komorní orchestry po sobě, to nabízí srovnávání a je nutno přiznat, že Sukovu komornímu orchestru se dařilo lépe. Čistý a jásavý zvuk prvních houslí byl kompaktně podepřen hutným a přesně sladěným zvukem ostatních smyčcových nástrojů, souhra byla dokonalá a ve výrazu bylo těleso velmi tvárné. Na rozehrání zazněla Suita St. Paulus anglického skladatele Gustava Holsta, který ji napsal pro studenty své školy. Museli to být velmi erudovaní hudebníci, neboť skladba je energická a vyžaduje jak energický a pevný přednes, tak lehounká a stříbrná piána. Sólo pro první housle ve 3. větě je melodické a teskné, dramatické zvraty jsou neseny lidovou písní a skladba v závěru akceleruje dynamicky i tempově. Koncert č.1 G dur pro flétnu a orchestr KV 313 Wolfganga Amadea Mozarta je skvělou příležitostí pro koncertního flétnistu, jak předvést svoji techniku v kadencích a schopnost výrazu v melodických pasážích i v souhře s orchestrem. Komorní orchestr doplnily dechové nástroje, což dodalo skladbě hutnosti a lesku. Po přestávce zazněla Serenáda č.2 Bohuslava Martinů a následovala Suite Hongroise pro flétnu a smyčce Bély Bartóka. Původně skladbu pro klavír upravil klavírista a skladatel Paul Arma pro flétnu a komorní orchestr. Patnáct parafrází na lidové maďarské písně je zpracováno velmi nápaditě a efektně a Simona Pingitzer na nich předvedla veškeré své umění a strhla posluchače. Na závěr zazněly Antické tance a árie, suita č.3 Ottorina Respighiho, na kterých se zase skvěle prezentoval komorní orchestr. Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat, 3. věta ze Suity pro smyčce Leoše Janáčka byla pěknou a stylovou tečkou.



Den čtvrtý – Prague Cello Quartet

Čtyři violoncellisté jako čtyři mušketýři. Trochu fanfaróni, trochu recesisté, ale hodně muzikantství a ještě víc smyslu pro humor. Mladí umělci, kteří se zkouší dostat z vážného sevření pracovních povinností, si dělají legraci, ale dělají ji na úrovni. Jan Zvěřina, Petr Špaček, Jan Zemen a Ivan Vokáč dokáží využít i toho, že jsou každý jiný a střídají se jak při hudbě a přednášení jednotlivých frází a témat, tak i v průvodním slovu, kterým baví publikum. Jestliže ovšem pomineme některé nepříliš obratné repliky a hlavně fakt, že se snaží vedle češtiny používat i angličtinu, která je pro většinu starší generace české i rakouské vzdálená. Ve vlastním aranžmá přednesli jak klasiku, a tu zcela vážně, Rokokové variace Petra Iljiče Čajkovského, Humoresku Antonína Dvořáka či od Leoše Janáčka Lásku opravdivou a 5. větu ze Svity pro smyčcový orchestr. Přes hudbu k animovaným filmům a počítačové hře Mafie k hudbě z filmu Po čem ženy touží, Missie, Fantom opery, West Side Story k hudbě Freddy Mercurieho Bohemian Rapsody až k atrakcím jako Montiho čardáš a Nebe na zemi Jaroslava Ježka. Nálada v publiku stoupala a čtveřice komunikovala při přídavcích s publikem. Píseň Don´t worry, be happy zpívalo publikum sebou a závěrečná melodie z Vinetoua již publikum zklidnila. Kvarteto, které umí z vážné hudby udělat skvělou zábavu, oživilo festival, ale zároveň vyvolalo mezi teoretiky polemiku, zda je tohle dramaturgické vybočení na místě. Možná, že dramaturgicky je to sporné, ale festivalové lázeňské publikum tohle zpestření přivítalo s nadšením. A navíc šlo sice o legraci, ale provedenou se vkusem a především s profesionálním přístupem.



Závěr s Johannem Sebastianem Bachem

Poslední koncert v pátek 19.7. se konal již tradičně v kostele sv. Rodiny a byl v režii Slovenského komorního orchestru Bohdana Warchala. Přizvali si ke spolupráci jako sólisty Barbaru Marii Willi a mladou hráčku na barokní flétnu, Michaelu Koudelkovou. Na programu byla díla Johanna Sebastiana Bacha, což vytvořilo stylový a kompaktní večer.

Braniborský koncert č.3 G dur BWV 1048 zahájil večer a potěšil posluchače dokonalou souhrou, čistotou intonace, precizní technikou a přesnou agogikou v závěru. Druhým číslem byl Koncert pro cembalo a smyčce A dur BWV 1055. Sólistka cembalu zvedla ozvučnou desku, aly šel lépe zvuk do publika, ale i tak se jednalo o zvuk dosti komorní. Brilantní technika a energický projev sólistky se přenášely na publikum a táhly skladbu vpřed. Další skladbou byl Braniborský koncert č. 6 B dur BWV 1051, se zmenšeným obsazením orchestru jen na šest hráčů a cembalo. Toto komorní obsazení dalo vyznít zejména sólovým pasážím houslí. Poslední skladbou byl Braniborský koncert č. 5 D dur BWV 1050 v úpravě pro zobcovou flétnu. Sólistka zvolila flétnu tenorovou, pro kterou je part psán, její zvuk měl lahodný témbr a provedení udivovalo technickou přesností a dokonalou souhrou jak s cembalem, se kterým ladila i barva zvuku, tak s orchestrem, který byl opěr v plném obsazení. Škoda, že nosnost zvuku flétny byla omezená a její slyšitelnost pro poslední řady diskutabilní. Přesto se sólistka dočkala nadšených ovací. Jako přídavek zaznělo Ave Maria nejprve Bachovo v podání cembala a attaca Gounodovo v podání zobcové flétny. Michaela Koudelková dostála své pověsti skvělé interpretky, kterou potvrdilo i její nedávné vítězství v celosvětové soutěži v Tel Avivu na tento nástroj. Festival opět potěšil svojí uměleckou i dramaturgickou úrovní a těšil se maximálnímu zájmu publika. Snad v příštím roce si festival udrží svoji úroveň i publikum a snad dojde více i na díla Leoše Janáčka.









Predaná nevesta a tí druhí

Vladimír Blaho

V nadpise recenzie 28. ročníka letného festivalu Janáček a Luhačovice (15. – 19. júla) som namiesto z antiky pochádzajúceho mena hlavnej hrdinky  divadelnej hry Petra Karvaša použil názov najznámejšej českej opery, ktorou sa tohoročný festival začínal. Pod „tých druhých“, no rozhodne nie druhoradých, môžeme zaradiť umelcov, ktorí vystúpili po tri večery v Kúpeľnom divadle a napokon v Kostole sv. Rodiny. K „druhým“ patrili aj širokospektrálne sprievodné podujatia, napríklad odhaľovania lavičky Janáčkovmu životopiscovi Františkovi Kožíkovi, ktorá odteraz bude na kúpeľnom námestí susediť s lavičkami Leoša Janáčka a arch. Dušana Jurkoviča. Ďalšími boli komentované vychádzky, besedy, vystúpenie cimbalovej hudby Danaj s ľudovými piesňami, ktoré zozbieral slávny skladateľ a najmä promenádny koncert Moravského komorného zboru pod vedením Jiřího Šimáčka. Zbor predniesol náročné i páčivejšie skladby rôznych skladateľov (Miškinis, Swider, Nystedt, Dvořák a Janáček), pričom mimoriadne mäkko a farebne zneli najmä ženské hlasy.

Z troch komorných koncertov v luhačovickom Kúpeľnom divadle jednoznačne najlepšie vyznelo vystúpenie Sukovho komorného orchestra s flautistkou Slovenskej filharmónie Simonou Pingitzerovou. Koncert zaujal tak dramaturgiou ako interpretačne. Prekvapujúco zaujímavá bola Suita St. Paulus anglického skladateľa Gustava Holsta (skomponovaná v rokoch 1912/13) silne ovplyvnená škótskou ľudovou hudbou. Slovenská flautistka výborne zvládla tak Mozartov Koncert č. 1 G dur pre flautu a orchester, ako aj sólový part v Bartókovej Uhorskej suite upravenej jeho žiakom Paulom Armom. Hrala technicky isto s rešpektovaním štýlovosti prejavu. Mäkký zvuk a citovo zainteresovaný výkon orchestra urobil zo Serenády č. 2 Bohuslava Martinu sviežu lyrickú báseň a nostalgickú náladu navodil v interpretácií Respighiho Antických tancov a árií (č.3). Deň predtým Virtuosi Pragenses predviedli profesionálne zrelý, hoci trocha akademicky vyznievajúci výkon v interpretácii Purcella, Mozarta a Stamica. Emotívne najviac zapôsobila interpretácia Brittenovej Simple Symphony op.4, ktorá ukázala, že aj v jednoduchosti je krása. V Bachovom Koncerte pre husle a orchester a mol vynikla talentovaná Julie Svěcená. V treťom z komorných koncertov chceli organizátori osloviť aj širšie než bežné koncertné publikum, čo sa im súdiac podľa diváckeho ohlasu aj podarilo. Pravda koncert Prague Cello Quartet trocha vybočoval z „vážneho charakteru“ podujatia, čo okrem dramaturgie posilňovali štyria účinkujúci cellisti niekedy až príliš lacným komentárom útočiacim na bránice poslucháčov. Technicky nepochybne zdatní hudobníci najprv uviedli niekoľko ukážok úprav klasickej hudby (Čajkovskij, Dvořákova Humoreska), pričom vyvrcholením tejto časti koncertu bola úprava Lásky opravdivej a 5. vety z Janáčkovej Suity. V ďalšej časti koncertu potom nasledovali úpravy muzikálových a filmových, poväčšine veľmi známych, melódií, ktoré však mimoriadne neoslovili náročnejšieho poslucháča.

Celý festival i jeho koncertná časť mali dôstojný záver v koncerte Slovenského komorného orchestra Bohuslava Warchala v chrámových priestoroch. V dramaturgických nárokoch sa opäť išlo podstatne vyššie, keďže na programe boli Bachove Brandemburské koncerty č. 3, č. 5 a č. 6, ako aj skladateľov Koncert pre cembalo a sláčiky A dur. Aj keď sa v inak skvele pripraveno m bulletine podujatia uvádzalo, že dnešní Warchalovci sa od starej hudby mierne posúvajú aj k interpretácii romantizmu a hudobnej moderny, na ich výkone bolo poznať, že štýl interpretácie barokovej hudby im zostal bytostne vlastný a suverénne sa v ňom pohybujú. Cembalistka Barbara Maria Willi, ktorej nástroj mal v niektorých skladbách len sprievodnú funkciu, v spomínanom koncerte predviedla virtuóznu techniku cembalovej hry. Jej doktorantská žiačka Michaela Koudelková zasa v koncerte č. 5 zvádzala úspešný pomyselný súboj svojej zubcovej flauty s husľami primariusa Warchalovcov Ewalda Danela.

V posledných rokoch luhačovickí organizátori zatraktívnili program festivalu tým, že na jeho začiatok zaradili operné predstavenie na kúpeľnom námestí. Opreli sa pri tom o repertoár Slezského divadla z Opavy, ktoré vlani a predvlani úspešne uviedlo v Luhačoviciach Janáčkove opery Liška Bystrouška a Jenůfa. Pokračovať s Janáčkovou opernou tvorbou by bolo riskantné aj preto, že ďalšie skladateľove opery sú percepčne už podstatne náročnejšie. Voľba tohoročného operného titulu celkom logicky padla na najpopulárnejšiu českú operu – Smetanovu Predanú nevestu. Veď v Luhačoviciach našla večný odpočinok skladateľova manželka i dcéra a atraktívny liečebný dom ( z roku 1909) nesie práve Smetanovo meno.

Operný večer mal skvelú atmosféru a bol výborne zorganizovaný. Už pred začiatkom predstavenia sa medzi divákmi promenádovali opavskí speváci v kostýmoch Smetanovej opery a v prestávke núkali návštevníkom produkty moravskej kuchyne. Premiéra opery sa uskutočnila v Opave 21. októbra minulého roka a ani v Luhačoviciach to nebola tá „Predanka“, akú tak dôverne poznáme. Inscenátori totiž siahli po pôvodnej verzii diela z roku 1866 , kým všeobecne známa podoba diela je z roku 1870. Tendencia vracať sa k pôvodným skladateľským partitúram je dnes pomerne módnou záležitosťou. ktorá zaujme no len málokedy dokáže plnohodnotne nahradiť ustálené podoby diel ako sú Carmen, Madama Butterfly či Jenůfa. A nepochybne to platí aj o Predanej neveste. Aj odhliadnuc od režijnej koncepcie Lubora Cukra má pôvodná verzia diela podstatne bližšie k hudobnej komédii či spevohre a je zredukovaná na dve dejstvá. Recitatívy sú vedené v próze (v inscenácii na dobre zrozumiteľnej úrovni), zo známych hudobných čísel chýba mužský zbor o pivečku ako nebeskom dare, ária Marienky „ Ó jaký to žal“, ale chýbajú aj tanečné čísla (furiant, polka, skočná). Aj výstup komediantov bol zredukovaný a v ňom popri vidieckych cirkusantoch sa prezentovali aj tanečnice kankánu akoby požičané s parížskeho Moulin Rouge. Na druhej strane pribudol komicky ladený kuplet Principála a Esmneraldy. Originálnych Smetanových pokynov sa pri voľbe tempa jednotlivých hudobných čísel pridŕžal aj dirigent inscenácie Vojtěch Spurný. Len brilantná overtúra nám pripomínala zaužívanú hudobnú koncepciu. Isté komplikácie mohli vzniknúť aj priestorovým rozložením orchestriska a javiska. Kým hudobné teleso s dirigentom v kostýme Bedřicha Smetanu bolo umiestnené pod strechou Spoločenského domu, kde tradične hrávajú orchestre pri kúpeľných koncertoch, malé javisko bolo posunuté smerom k divákom, takže speváci prakticky spievali bez priameho kontaktu s dirigentom. Keďže však išlo o notoricky známe dielo, ktoré sa v Opave hrá v tejto verzii už niekoľko mesiacov, zdá sa, že to spevákom nerobilo nijaký problém,. Skôr kedy-tedy trochu zaraplovalo ozvučenie, ale aj na jeho vrtochy si umelci časom privykli a vedeli si na javisku nájsť to správne miesto.

Režijná koncepcia chcela priniesť pohľad na lásku Janka a Marienky cez prizmu histórie. Sólisti síce boli oblečení v tradičných ľudových krojoch, no réžia pomocou niektorých dekorácií a hlavne oblečenia početného komparzu menila časové súradnice príbehu od vzniku diela, cez masarykovskú Prvú republiku po päťdesiate roky a súčasnosť. Na javisku boli len dve historicky poňaté dedinské brány, no po bokoch portálu sa objavovali fotografie skladateľa, Masaryka i smetanovského propagátora, ale aj podporovateľa socialistického realizmu v umení Zdenka Nejedlého. Detský komparz tiež menil svoje „uniformy“ až po pionierske rovnošaty. Zmysel pre sebairóniu či politickú aktualizáciu preukázala réžia aj v tom, že pri vystúpení Vaška z medvedej kože mal interpret na tvári masku českého exprezidenta. Režisérovi sa celkom nenásilne podarilo naznačiť zámer, že úprimná láska mladých ľudí musí zvádzať boj o víťazstvo v každých časoch. Napriek malým rozmerom javiska sólisti i pomerne komorný zbor sa na ňom dobre pohybovali.

Podobne ako slovenské operné súbory aj Slezské divadlo v inscenáciách nepoužíva len interných sólistov, čím prirodzene dosahuje aj zaujímavejší umelecký profil a vyčítať im to (ako sme k tomu niekedy náchylní pri prizývaní hostí na Slovensku) by bolo obrovským omylom. Spevácke obsadenie Predanej nevesty pôsobilo vyrovnane, na jednej strane bolo síce bez nejakých supervýkonov, ale celkový štandard kreácií bol na kvalitnej úrovni. Interpreti Janíka a Marienky najmä vo svojich duetoch („Jako matka požehnáním“ a „Věrné milování“) demonštrovali, akým úžasným lyrikom bol Smetana. Ich lyrické fondy sa krásne prelínali z jedného hlasu do druhého a pôsobili mimoriadne emotívne. Barbara Řeřichová ako Marienka si lyrickú koncepciu vokálnej kreácie udržala počas celého predstavenia, pri viacerých výškach dokázala pôsobivo narábať s messa di voce i s mezza voce, len občasné výšky spievané vo forte mali trocha nadmernú vibráciu. Slovenský tenorista a interný člen súboru Juraj Nociar k mäkko spievaným lyrickým pasážam postupne pridával aj čosi dramatickejší tón dobre znelý, hoci trocha rovne pôsobiaci vo vyššej polohe. Predstaviteľ Kecala Michael Kubečka sa vyhol prílišnému karikovaniu, ku ktorému úloha zvádza a spevácky ťažil z toho, že v pôvodnej verzii diela chýbajú viaceré hlboké tóny, na ktorých si dnes zgustnú klasickí basisti. Postava Vaška ( s dreveným koníčkom v ruke) bola naopak koncipovaná vo zvýraznenom komickom duchu. Milan Vlček jej prepožičal pomerne silný hlasový fond, doteraz uplatňovaný skôr v operetách a vedľajších tenorových úlohách. Zo štvorice rodičov mileneckého páru sa nám zdalo obsadenie Martina Gurbaľa do úlohy Míchu až priluxusné, naopak, v minulosti veľká dramatická sopranistka Magda Málková v úlohe Ludmily naznačila, že preorientovanie sa do charakterových úloh nie je ľahkou záležitosťou. Treba však pochváliť čisto zaspievaný a na intonáciu náročný sextet „Rozmysli si Mařenko“ Predstaviteľom Principála (Václav Morys) a Esmeraldy (Anna Začalová) ich javiskové dianie nadľahčujúce úlohy dobre sadli.

Slezské divadlo z Opavy už po tretí raz dokázalo, že jeho spolupráca s festivalom Janáček a Luhačovice prináša pozitívne plody. Keďže vokálne umenie je o čosi menej exkluzívne než tradičná komorná tvorba, dúfame, že si nájde svoje miesto aj v programe nasledujúcich ročníkov. Treba pochváliť organizátorov festivalu, predovšetkým jeho dušu Milenu Hrbáčovú, ale aj všetkých tých (od Správy kúpeľov, primátora mesta a hejtmana Zlínskeho kraja až po sponzorov), ktorí mu poskytli svoju morálnu či finančnú podporu. Ku grarantom festivalu pribudol významný český hudobný pedagóg, skladateľ a publicista prof. Jiří Hlaváč. Malebné Luhačovice zostávajú nielen významným kultúrnym centrom juhovýchodnej Moravy, udržovateľom jej kultúrnych tradícií, ale stále si zachovávajú aj svoj česko-slovenský rozmer, ku ktorému sa hrdo hlásia. A to nás osobitne teší.









Festival Janáček a Luhačovice 2019

Jozef Červenka

Meno Leoša Janáčka je úzko späté s moravským kúpeľným mestom Luhačovice. Skladateľ ho navštívil 25-krát a mnohé jeho diela vznikli práve tu. Na jeho počesť sa tu už 28 rokov koná komorný festival klasickej hudby Janáček a Luhačovice. V dramaturgii podujatia sa samozrejme objavuje meno moravského génia, ďalších významných českých skladateľov i veľké svetové mená. Medzi účinkujúcimi sa pravidelne objavuje česká špička a slovenskí hudobníci.

Tradične festival slávnostne zahájila 15. júla 2019 za účasti čestných hostí Žesťová harmonie Zlín. Komorné združenie je zložené z prvých hráčov Filharmonie Bohuslava Martinů. Na otvorení festivalu pri buste Leoša Janáčka pred Lázeňským divadlom súbor predniesol úvodné a záverečné fanfáry zo skladateľovej Sinfonietty.



Predaná nevesta

O úvodné podujatie festivalu sa už po tretíkrát postaralo Slezské divadlo Opava, tentoraz uvedením opery Bedřicha Smetanu Predaná nevesta. Opavská opera siahla po raritnej pôvodnej verzii diela z roku 1866 s niektorými odlišnými hudobnými číslami, s činohernými dialógmi, bez dokomponovaných recitatívov a baletných častí. Chýbajú v nej populárna skočná, mužský zbor To pivečko to věru je nebeský dar a ária Mařenky Ten lásky sen, naopak obsahuje pôvodný kuplet Principála a Esmeraldy Ten se staví svatouškem. Inscenácia mala domácu premiéru 21. októbra 2018; pre open air-verziu na Lázeňskom námestí bola z pochopiteľných dôvodov upravená a zjednodušená. Režisér Lubor Cukr zvolil neobvyklú koncepciu: najpopulárnejšiu českú operu obohatil jednoduchým paralelným príbehom – jej vlastným. „Prodanka“ je teda javisku v podobe, v akej ju má väčšina divákov zafixovanú: typická česká náves so zdobenými kašírovanými portálmi domov, dreveným plotom s nastoknutými krčahmi a krojované postavy. Decentný paralelný dej predstavuje štyri fázy plynutia času s Predanou nevestou prostredníctvom dvoch rodín s deťmi v dobových kostýmoch: čas vzniku opery 1866, obdobie Prvej Československej Republiky, päťdesiate roky 20. storočia s tragikomickou postavou politika Zdeňka Nejedlého (známeho „smetanológa“) a napokon súčasnosť. Doba sa mení, Predaná nevesta je stále rovnaká. Sólistickému obsadeniu dominoval výkon Barbory Řeřichovej v postave Mařenky. Bola krehkou, no ráznou slečnou, zaujala schopnosťou irónie a sugestívnym, emotívnym, kultivovane vedeným sopránom. Úspešne jej sekundoval Juraj Nociar ako Jeník, ktorý potešil šírkou výrazu, technickou istotou, nadhľadom a osobnou charizmou. Speváckou suverenitou, no trocha nevýrazným herectvom sa prezentoval Michael Kubečka ako Kecal, rozkošnú a dojímavú kreáciu Vaška pripravil Milan Vlček. Dirigent Vojtěch Spurný (štylizovaný do podoby Bedřicha Smetanu) podčiarkol spevoherný a archaický charakter pôvodnej verzie. Viedol orchester, spevákov a zbor, vzhľadom na komplikované akustické (open-air) i vizuálne podmienky (orchester situovaný za javiskom na vyvýšenom pódiu), v obdivuhodnej presnosti. Dielo bolo naštudované vo fascinujúcich, neobvykle pomalých dobových tempách (podľa autentických metronomických údajov), v menšom obsadení orchestra a s použitím bezvibratového sláčikového tónu.



Julie Svěcená & Virtuosi Pragenses

Väčšina festivalových podujatí sa konala v pôvabnom prostredí Lázeňského divadla. Tam sa uskutočnil aj koncert komorného orchestra Virtuosi Pragenses a mladej talentovanej huslistky Julie Svěcenej. Zaznela Suita Gordický uzol od Henryho Purcella, Koncert pre husle a orchester a mol č. 1 BWV 1041 Johanna Sebastiana Bacha, Divertimento D dur KV 136 Wolfganga Amadea Mozarta, Orchestrálne kvarteto F dur op. 4 Karla Stamica a Simple Symphony op. 4 Benjamina Brittena. Julie Svěcená sa predstavila ako zrelá interpretka s farebne zaujímavým tónom a schopnosťou vláčnej frázy. Virtuosi Pragenses pôsobili technicky suverénne, no výrazovo trocha unavene. Romantizujúci prístup najmä pri Bachovi už v súčasnosti nie je celkom namieste.



Simona Pingitzer & Sukův komorní orchestr

Sukov komorný orchester oslavuje v tomto roku 45. výročie svojho založenia. Pre koncert v Lázeňskom divadle pripravili dramaturgicky vynikajúco zostavený program, na ktorom zaznela Suita St. Paulus od Gustava Holsta, Koncert č. 1 G dur pre flautu a orchester KV 313 W. A. Mozarta, Serenáda č. 2 Bohuslava Martinů, Uhorská suita Bélu Bartóka v úprave pre pre flautu a sláčiky od Paula Arnu a Antické tance a árie č. 3 od Ottorina Respighiho. „Sukovci“ sa predstavili v špičkovej forme; ako teleso virtuózneho rozmeru, nádherného kompaktného zvuku a zreteľného muzikantského nasadenia. Sólistka koncertu Simona Pingitzer, prvá flautistka Slovenskej filharmónie, zaujala technickou bravúrou, štýlovosťou a introvertnou hĺbkou prežitku.



Prague Cello Quartet

Na luhačovickom koncerte v Lázeňskom divadle štyria pražskí violončelisti predstavili program zostavený z dvoch kontrastných častí. V prvej časti uviedli tri vydarené úpravy klasických skladieb: Rokokových variácií Pjotra Iľjiča Čajkovského, Humoresky Antonína Dvořáka a Lásky opravdivej a úryvku zo Suity Leoša Janáčka. V nich sa mladí inštrumentalisti prezentovali ako suverénni sólisti i zohratí tímoví hráči. Druhá crossover časť smerovala do oblasti ľahších žánrov, muzikálu a filmovej hudby. Zneli úpravy od Andrew Lloyda Webbera, Ennia Morriconeho, Jaroslava Ježka, Vittoria Montiho, Martina Böttchera a ďalších skladateľov. Koncert bol odľahčenou, viac či menej vtipnou formou moderovaný samotnými hudobníkmi.



Barbara Maria Willi, Michaela Koudelková & Slovenský komorný orchester Bohdana Warchala

Záverečný koncert hlavného festivalového programu sa konal v akusticky a kapacitne vhodnom priestore luhačovického Kostola svaté rodiny. Legendárny Slovenský komorný orchester Bohdana Warchala zostavil program z diel J. S. Bacha: zazneli tri Brandenburské koncerty, č. 3 G dur BWV 1048, č. 6 B dur BWV 1051, č. 5 D dur BWV 1050 a Koncert pre čembalo a sláčiky A dur BWV 1055. Čembalová virtuózka Barbara Maria Willi sa pohrávala s farbami tónov, výrazovými akcentmi, interpretovala s nahľadom a dokonca zmyslom pre humor vo viacerých „vražedne“ rýchlych tempách. Hráčka na zobcovú flautu Michaela Koudelková5. Brandenburskom koncerte zažiarila v empatickom dialógu so sólovými husľami Ewalda Danela. Slovenský komorný orchester Bohdana Warchala sa pod jeho vedením, napriek tomu, že hrá na súčasných nástrojoch, prezentoval zreteľnou snahou o priblíženie sa k historicky poučenej interpretácii, redukciou vibrata, citlivo vedenými frázami a precízne diferencovanými jednotlivými nástrojmi.



Leoš Janáček

Tvorba Leoša Janáčka je logicky prítomná na každom ročníku festivalu, tentoraz však autori dramaturgie zvolili špeciálnu koncepciu a predstavili tvorbu skladateľa v súvislosti s jeho blízkym vzťahom k moravskej ľudovej piesni. Zrealizovala sa v podobe dvoch kolonádnych koncertov na luhačovickom Lázeňskom námestí. Vo vynikajúcej kondícii spievajúci Moravský komorný zbor pod vedením Jiřího Šimáčka predniesol Ukvaldské písně, Šesť Moravských dvojspevov v úprave pre zmiešaný zbor a klavír a tri piesne Kačena divoká, KomářiLáska opravdivá. Program doplnili kratšími skladbami od Vytautasa Miškinisa, Antonína Dvořáka, Józefa Świdera a Knuta Nystedta. Autentickú podobu skladateľovej zberateľskej činnosti zasa ponúkol projekt Janáček všudybyl v podaní špičkovej cimbalovej muziky Danaj zo Strážnice a jej hostí.

Festival Janáček a Luhačovice pod vedením dlhoročnej riaditeľky Mileny Hrbáčovej priniesol päť vynikajúcich večerov hlavného programu, dva atraktívne popoludňajšie kolonádové koncerty, besedy, vychádzky a stretnutia s tvorcami, ktoré v malebnom kúpeľnom meste vytvorili jedinečnú festivalovú atmosféru.

Lázeňská kolonáda Luhačovice, o. p. s., Milena Hrbáčová, Lázeňské náměstí 436, 763 26 Luhačovice, tel.: 724 585 773, e-mail: hrbacova@lazneluhacovice.cz