Ohlédnutí za 24. ročníkem Festivalu Janáček a Luhačovice.

V posledních letech dochází stále častěji k realizacím letních hudebních festivalů, a to nejen ve velkých kulturních centrech, ale i v menších městech, jejichž bohatá kulturní minulost takové akce umožňuje. Vedle festivalů populární hudby, často podporovaných mohutnou reklamou médií, zejména televizí, se festivaly vážné hudby těší jen menšímu zájmu, i když jejich obliba u obecenstva milujícího vážnou hudbu neustále narůstá. Mezi města, jejichž kulturní tradice patří k velmi bohatým, můžeme počítat i východomoravské lázně Luhačovice, které se mohou pochlubit mnohaletým zájmem významného moravského skladatele Leoše Janáčka, jenž zde prožíval nejkrásnější léta svého života. Proto bylo celkem logické, že když téměř před čtvrt stoletím zde byl zahájen letní hudební festival, dostal do vínku právě jméno Leoše Janáčka. Přes počáteční potíže postupně dozrál do znamenité podoby. Během pěti dnů vždy v polovině července poskytuje hudbymilovným návštěvníkům lázní pozoruhodné kulturní zážitky. Již několik let jsem měl možnost navštěvovat některé koncerty tohoto festivalu a často jsem byl překvapen nebývale vysokou uměleckou úrovní i živým a spontánním přijetím u obecenstva. Až teprve v letošním roce jsem však mohl navštívit celý festival, všech pět koncertů, a byl jsem požádán, abych k celkovému charakteru festivalu napsal několik slov. Je zřejmé, že jako na každém festivalu se střídají koncerty umělecky zdařilé s koncerty méně úspěšnými, i letošní festival měl své interpretační vrcholy.

Již zahajovací koncert zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů znamenal dramaturgicky velmi příznivý počin především tím, že zařadil do programu hudbu Josefa Suka k pohádce Radúz a Mahulena podle Julia Zeyera. Zde je nutné si uvědomit, že Josef Suk - nejlepší žák Antonína Dvořáka - je skladatelskou osobností plně srovnatelnou s velkou čtyřkou české hudby (Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů), je však daleko méně provozován, a to nejen na českých pódiích, ale i v cizině. Proto považuji zařazení této Sukovy skladby za mimořádný dramaturgický přínos festivalu. Violoncellový koncert h moll op. 104 Antonína Dvořáka je nejčastěji hranou violoncellovou skladbou světového repertoáru. Neexistuje žádný světový violoncellista, který by jej neprovozoval. Významná violoncellistka Michaela Fukačová, brněnská rodačka, zdůraznila především technické virtuózní prvky koncertu, které provedla s odzbrojující jistotou, ale dovedla akcentovat i nádherné lyrické pasáže, jako je vedlejší myšlenka první věty, v podstatě celá druhá věta a závěr koncertu. Málokdy slyšíme tento koncert hrát s takovou suverenitou. Naproti tomu úvodní skladba programu, zinstrumentovaná verze Janáčkovy klavírní Sonáty 1.X. 1905, znamenala umělecký omyl, neboť se jedná o skladbu výhradně určenou pro klavír a stylizovanou tak, aby homogenní zvuk klavíru mohl dílu pomoci, a naproti tomu instrumentální verze, přes zdánlivou barevnou různorodost, skladbu stavebně rozbíjela. Tato sonáta by neměla v žádném případě být provozována v jiné verzi než v klavírním originále.

Koncert Wihanova kvarteta představuje umělecký vrchol celého festivalu, ať už se jedná o nápaditou dramaturgickou sestavu tří významných skladeb, či skvělým provedením umělci, kteří již po 30 let patří k vrcholným komorním souborům evropské hudby. Haydnův Císařský kvartet znamenal skvělý vstup do programu a slavná melodie 2. věty, která se později stala rakouskou a německou hymnou, byla provedena něžným, lyrickým způsobem, jak to původně Haydn zamýšlel, bez prvků pochodové ráznosti zkreslující tuto melodii v německém prostředí. Dvořákův Kvartet F dur Americký je sice lehce načrtnuté dílo, jakoby odpočinkové, vzniklé po Novosvětské symfonii, ale je naplněné skvostnými melodickými nápady, které zkušení kvartetisté brilantně zvýraznili. Vrcholem koncertu byl však Janáčkův Smyčcový kvartet č.1 "Z podnětu Kreutzerovy sonáty", naplněný vnitřním dynamismem a převažujícími temnými náladami, a vyzněl v interpretaci Wihanovců zcela přesvědčivě. Škoda jen, že přijetí tohoto koncertu u obecenstva bylo, měřeno ohlasy ostatních koncertů, poněkud "komorní".

Naproti tomu třetí koncert, věnovaný opernímu zpěvu, na němž se představila vynikající sopranistka Simona Houda Šaturová a nejpřekvapivější objev celého festivalu, mladý tenorista Petr Nekoranec, ukázal neselhávající oblibu italské pozdně klasické a raně romantické bel canto opery, přestože zejména v 2. pol. 19. století, v éře umění Wagnerova a Smetanova, byl tomuto stylu předpovídán bídný konec. Oba zpěváci za znamenitého klavírního doprovodu Evy Ferguson předvedli vynikající hlas, brilantní pěveckou techniku a mladý tenorista obdivuhodně zářivé tenorové výšky připomínající poněkud italské školení. Svými výkony místy téměř zastínil sopranistku, i když ta ukázala daleko větší umělecké zkušenosti a bezpochyby i znamenité dramatické nadání. Provedli árie dvou hlavních představitelů italského bel canta Rossiniho a Donizettiho, v nichž ukázali svou hlubokou spřízněnost s tímto druhem zpěvu. Jejich "vysoká c" na závěr árií vyvolávala u obecenstva bouřlivý potlesk, jako tomu bývalo i dříve v 19. a 20. století. Koncert stylově doplnili několika áriemi Georga Friedricha Händela a Wolfganga Amadea Mozarta a na závěr ukázkou z Gounodovy opery Romeo a Julie.

Velkého ohlasu se dočkal též poslední koncert, na němž vystoupil současný přední český houslista Pavel Šporcl, umělec, který se školil i v zahraničí u slavného amerického houslisty Itzaka Perlmana. Ke svému festivalovému vystoupení zvolil velmi náročný program, zejména v první polovině koncertu, v druhé polovině se věnoval hlavně tzv. virtuóznímu repertoáru. Jeho interpretace Partity č. 2 Johanna Sebastiana Bacha zakončená gigantickou Ciacconou nesmírné technické náročnosti, i když se v detailech někde lišila od běžné interpretace této skladby širší dynamickou škálou a zdůrazněním technických částí, byla zcela zdařilá a patřila k vrcholům celého festivalu. Zvlášť bych však zdůraznil jeho provedení Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír. Zde se houslista zcela odklonil od běžné interpretace, zdůrazňující spíše tvrdost a drsnost Janáčkovy melodiky, kterou naopak zahlazoval do nádherné lyrické podoby. Druhá věta Balada dosáhla až téměř debussyovského nádechu. Mám za to, že tato interpretace Janáčka je jistě vhodnější než běžná provedení v našem prostředí, a jsem plně přesvědčen, že by Šporcl sklidil pochvalu od největšího českého pianisty Rudolfa Firkušného, který ve své interpretaci klavírních skladeb Janáčkových prosazoval podobný umělecký přístup. V druhé polovině koncertu zazněly skladby předních houslových virtuosů Eugena Ysaye, Ferdinanda Lauba a Jaroslava Kociana. Jako nejživotnější se ukázala Ysayova skladba Poeme Elegiaque, ale i Polonéza Ferdinanda Lauba nám prezentovala tohoto dnes již pozapomenutého umělce 19. století v nejlepším světle. I skladba Jaroslava Kociana Variace na píseň amerického skladatele Fostera představila autora jako věhlasného virtuosa vyškoleného ve třídě Otakara Ševčíka. Program byl doplněn i zdařilou skladbou Pavla Šporcla. Je zcela nutné připomenout skvělý doprovázečský výkon klavíristy Petra Jiříkovského, umělce bohatých mezinárodních zkušeností. Jeho výkon nebyl jen pouhým doprovodem houslisty Šporcla, ale plným uměleckým dotvořením díla.

Poněkud problematickým se jeví čtvrtý koncert souboru Musica Florea, jinak znamenitého tělesa pod zkušeným vedením Marka Štryncla, s kterým spolupracoval varhaník Jaroslav Tůma. Na tomto koncertě se ukázalo, že není vhodné za všech podmínek uvádět neznámé skladby umělecky často nepříliš zdařilé, anebo skladby ze samého počátku umělecké činnosti i významných osobností. To platí též o několika skladbách, které byly provedeny právě na tomto koncertě. Sonáta a moll Johanna Sebastiana Bacha je transkripcí skladatele Johanna Adama Reinkena. Dvě sonáty Wolfganga Amadea Mozarta patří do nejranějšího stádia jeho tvorby, obě byly zkomponovány pro běžné potřeby arcibiskupského dvora v Salcburku. Nejproblematičtějším dílem celého programu byla pak Sinfonia g moll (BWV 1070) připisovaná Johannu Sebastianu Bachovi. Dílo však vůbec neodpovídá Bachovu stylu, což ostatně může poznat i poučený posluchač-laik Bachovy hudby a je nanejvýš pravděpodobné, že tato skladba byla napsána nejstarším Bachovým synem Wilhelmem Friedemannem. Největším omylem celého programu se jevilo zařazení Janáčkovy drobné skladbičky Varyto. Je to jeden z jeho prvních skladebných pokusů, který v sobě ještě ani zdaleka nenese budoucí charakteristické rysy Janáčkovy tvorby. Je tady skutečně štěstím, že zkušený varhaník Jaroslav Tůma spojil toto dílko se svou vlastní improvizací, a tím jej učinil stravitelnějším pro obecenstvo, zvlášt, když musíme konstatovat, že Tůmovo improvizační umění je znamenité. A tak z celého programu se jako skutečný umělecký přínos jeví Sonáta g moll Carla Philippa Emanuela Bacha, jistě nejgeniálnějšího syna Johanna Sebastiana, a potom i znamenitý varhanní koncert Georga Friedricha Händela, provedený varhaníkem Tůmou s jistotou a brilancí. Úvodní skladba Fuga č. 5 z Bachova Umění fugy by byla s použitím dechových nástrojů, zejména hoboje a fagotu, vyzněla zvukově výrazněji a posluchači by se spíše orientovali v kontrapunktickém vedení hlasů. Je ovšem škoda, že toto poslední a nejhlubší Bachovo dílo nemohlo být provedeno jako celek.