 |
|
30. ročník Festivalu Janáček a Luhačovice se uskutečnil od 11. do 16.7.2023
|
|
Po pandemické odmlce vrátili jsme se dychtivě na Festival Janáček a Luhačovice do malebných lázní, které si památku skladatele hrdě a pilně pěstují. Mistr sem jezdíval od roku 1903 pravidelně na letní pobyt, celkem pětadvacetkrát a pobyty mu daly zásadní inspirace pro díla vrcholná. Operu Osud zde našeptala Kamila Urválková, Listy důvěrné Kamila Stösslová, Glagolskou mši hvozdy vůkol.
Slavnostní zahájení festivalu se koná tradičně u sochy Leoše Janáčka v parkovém svahu v centru lázní. Bustu vytvořil v roce 1954 Karel Pokorný, představitel českého sochařského realismu s pečlivostí a umem Myslbekova pokračovatele. Z mramorového podstavce září portrét skladatele vznešený a pravdivý.
29. ročník zahájila Žesťová harmonie Zlín, pánové z Filharmonie Bohuslava Martinů, Pavel Skopal a Pavel Skopal jun., Zdeněk Macek, Daniel Mlčák, Jaroslav Broža, Pavel Nevařil, Miloslav Žáček a bicista Jiří Trávníček.
Strhující trubky, lesní rohy, pozouny, někdo říká trombóny, tuba, jásot a radost jen mistři svých nástrojů to mohou hrát. „Třesk vítězných trubek“, Janáčkova slova z fejetonu Moje město – inspirace k Sinfoniettě. Napsal ji v roce 1926 s objednávkou pro Sokolský slet, posléze Sinfoniettu věnoval naší vojenskou branné moci jako díkůvzdání za svobodu. Měl toto dílo rád, své Múze, paní Kamile Stösslové, poznal ji právě v Luhačovicích, píše radostně, že dodělává „pěkňoučkou Symfoniettu s fanfárami“, …má vyjádřit „dnešního svobodného člověka, jeho duševní krásu a radostnost a jeho sílu a odvahu jíti bojem k vítězství“. Slova z času vzniku svobodné republiky, slova, která mají platnost věčnou. Fanfáry měly znít i z ochozu věže Týnského chrámu, zdravice k zahájení Všesokolského sletu roku 1926 při pochodu padesáti tisíc sokolů přes Staroměstské náměstí. Skutečnost, na kterou upozorňuje v jedné ze svých studií docent Jiří Zahrádka. Bude mít v Luhačovicích na festivalu přednášku.
Prvý večer festivalu patří vždy opeře, letos výborná volba, opavská Mozartova Figarova svatba. Opera Slezského divadla v Opavě hostuje v Luhačovicích pravidelně, už zde uvedli Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, Její pastorkyni a Smetanovu Prodanou nevěstu. Mozartovu Figarovu svatbu hatil hrozící a občas kapající déšť, výpadky titulků, ale navzdory všem překážkám zažili jsme představení mimořádně krásné. Především díky výbornému hudebnímu nastudování, které je v plné symbióze s neokázalou, smysluplnou režií, herecky náročnou a pravdivou. Vše na scéně Miroslava Milfajta, v komnatách zámku hraběte Almavivy, kde stěny zdobí bukolický obraz zámecké zahrady a jedinou základní rekvizitou je postel. Jen barva přikrývky ukazuje, zda jsme ve světnici Zuzanky či u Hraběnky. Figarova svatba je příběh jednoho dne, zámecká konverzačka. Dějiny hudby dávají poučení, jak dokonale Mozart zpracoval hudební schema opera buffa. O libreto požádal slavného italského básníka a libretistu Lorenza da Ponte a sám mu vybral předlohu ke zpracování, Figarovu svatbu, populární veselohru Carona de Beaumarchaise, vládními dvory cenzurovanou a zakazovanou. Tyto konotace dnes nevnímáme, užíváme naplno vtipné zvraty děje a smršť důvtipně střídaných duetů, tercetů, sextetů a sbory. Ty se představily scénkou zdravice Hraběti už při předehře. Vstupní dvojzpěv komorné Zuzanky a jejího milého Figara dal jasný signál výborného obsazení a detailního nastudování. Dvě hlavní postavy Komorník Figaro Jaromír Nosek, bas a Zuzanka, sopranistka Eva Benett jsou na scéně takřka nepřetržitě a jejich souznění ve scénách celého kusu je svěží a přitažlivé. Nejen jejich vyznání vztahu, Zuzanka zkouší svatební závoj, hlavně jejich parodické líčení cink, cink, don, don, jak je budou Hrabě s Hraběnkou volat ke službě zřetelně představilo dokonalou souhru orchestru a pěvců. Jejich hra je stále dynamická i kavatinu Se vuol ballare/ Jestli chcete tančit, pane hrabátko, na kytaru vám zahraju… má Figaro i plnou mimiky. Figaro oddiriguje sbor venkovanů, kteří přišli Hraběti poděkovat za zrušení práva prvé noci a skvěle završuje děj árií k Cherubínovi jaká vojenská sláva ho čeká Non piu andrai/ Milostný motýlku už nebudeš moci ve dne v noci kroužit… Z orchestru zní vojenská alarmka a na scéně báječná parodie execírky, Cherubín s koštětem a papírovou čepicí. Velkým přínosem inscenace je inovační obsazení Cherubína. Role psaná pro alt je zde svěřená kontratenoru a Vojtěch Pelka se výborně uvedl hned svou charakterizační árií mladistvé citové dychtivosti Non so piú/ Už nevím čí jsem, co dělám, jen hořím a hned jsem zas kus ledu… O hereckých schopnostech tohoto mladého pěvce není pochyb. Eva Benett coby Zuzanka upoutá plnokrevným, vyváženým projevem zpěvu a nadšené hry. V roli Hraběnky Markéta Klaudová právem září, její suverénní projev dokonale souzní s intencí režisérky Jany Anděly Pletichové představit Hraběnku jak ve spolupráci a porozumění s ženskými aktérkami, bez ohledu na rozdílné sociální postavení, tak ve finální velkorysosti k milostným avantýrám Hraběte. Barytonista Tomasz Suchanek dává Hraběti všechny fasety intrik i žárlivé závisti, jak výrazně přiznal Vedro mentr´io sospiro, Mám snad vzdychat a dívat se, jak je můj sluha šťastný…
Suverénní inscenace dává efektní prezentaci i rolím drobnějším, Dona Basilia/ Vít Šantora, Zahradníka/Peter Paleček, hlavně expanduje dvojici Doktor Bartolo/ Petr Urbánek a Marcellina/ Lucie Hilscherová. Hudba jim dává vtipnou charakteristiku a zejména scéna, v níž se naleznou coby rodiče Figara-Rafaela je plná půvabu, dotvořeného neodolatelným sextetem všech aktérů situačních zápletek napínavého dne. Persona grata celého představení je dirigent Vojtěch Spurný, znalec interpretace staré hudby, odchovanec mimo jiné Helmutha Rilinga. Svou znalost kritického čtení v nastudování Figarovy svatby naplno angažoval, i jeho dirigování od cembala v kostýmu i paruce je historicky pravdivé, navíc příjemná podívaná dobové iluze. Takto dirigoval Mozart svou premiéru na prvního máje 1786 ve Vídni. To je také čas počátku lázní Luhačovice a Figarova svatba v nich letos zazněla poprvé. V nezapomenutelně zdařilém provedení.
Pokračování Festivalu Janáček a Luhačovice přineslo hudební perličky
Došlo ke změně v dramaturgii úterního koncertu 12. července, nepřijelo Moyzesovo kvarteto, ale Janáčkovi zůstal program věrný. Primárius Muchova kvarteta houslista Juraj Tomka a klavírista Maroš Klátik zahráli Sonatu pro housle a klavír Leoše Janíčka. V úžasné sevřenosti a výrazu, který dal tomuto výkřiku srdce, ducha a mysli plnou autenticitu a svěží originalitu naplno. Bez virtuózní okázalosti, v plné sdělnosti tónů Janáčkovy vize a napětí, které vnucuje dychtit, co bude dál. V tak originální intenzitě sdělnosti jsem Janáčkovu Sonatu dosud neslyšela.
Svou dokonalost v interpretaci komorní hudby představil Maroš Klátik také v Klavírním kvintetu A dur op. 81 Antonína Dvořáka. Brilantní a pianisticky exkluzivní part byl v jeho podání po právu nejúchvatnější, domyšlený souzvuk, ba vůdčí part k smyčcovému kvartetu. Mucha Quartet (Juraj Tomka, Jozef Ostrolucký housle, Veronika Kubešová viola a Pavol Mucha vlc) hrál Dvořáka s vervou tak strhující, že posluchači tleskali už po prvém Allegru a s nasazením tak živelným, že primarius unikal do intonačních nepřesností. Dvořákův Kvintet je z nejpůsobivějších kusů komorní literatury, uchvacuje krásou vnitřního jasu, melodického bohatství a citové vřelosti, je to šťastný záznam idyly letního pobytu na Vysoké 1887 a tolik modernistického elánu, který Muchovci dali do hry nevyžaduje. Mucha Guartet je slovenský soubor bezmála dvacetiletý, ověnčený mnoha cenami, progresívně a záslužně zaměřený i na tvorbu soudobých skladatelů.
Do Smyčcového oktetu Es dur op. 20 Felixe Mendelssohna Bartholdyho se sešli muzikanti ad hoc, k Mucha Quartetu přibyli další specialisté komorní hry, bratři Marek Zwiebel housle a Peter Zwiebel viola, houslista Daniel Rumler a cellistka Kristina Chalmovská a jejich souhra byla plná soustředění, jak to u muzikantských setkání bývá. Vynesla všechny charakteristiky zpěvného romantismu v symbióze s klasicistní precizností formy a zpracování svěží juvenilie. Oktet op. 20 je díle šestnáctiletého jinocha, rodiče mohli dát a dali svému „zázračnému dítěti“ maximum vzdělání a on své nadání zúročil. Obzvláště Scherzo a lehounká staccata vnutila sálu skutečně nadšenou pozornost a vjem. Houslista Daniel Rumler hraje s nejedním komorním ansámblem a věnuje se též kompozici. V jeho transkripci pro smyčcový oktet muzikanti koncert uzavřeli douškou na dobrou noc, festivalově stylově Janáčkem, Po zarostlém chodníčku.
Festivalová středa patřila Czech Ensemble Baroque, soubor vystoupil v kostele Svaté rodiny, luhačovické novostavbě, která právě slaví pětadvacet let svého vysvěcení (architekt Michal Brix). Představili sakrální díla Františka Ignáce Tůmy, objevné nastudování jeho děl, záslužné oživení vzácných archivních klenotů a dokonalý projekt své letošní sezóny,
Zakladatel a dirigent souboru Czech Ensemble Baroque zaměřeného na hudbu baroka a klasicismu v poučeném podání a na dobové nástroje je Roman Válek, objevovatel zapomenutých českých autorů. Po cyklu nahrávek F. X. Richtera pracují aktuálně na instalaci Františka Ignace Tůmy (1704-1774) do výsadní dějinné pozice, která mu náleží. Byl nezpochybnitelná veličina své doby, z Česka do Vídně do služby u císařského dvora se dostal po létech působení v kapele knížete Františka Ferdinanda Kinského. Od roku 1741 byl kapelníkem kapely u okázalého dvora Císařovny Vdovy, tj. Alžběty Kristyny, vdovy po císaři Karlu VI.
Novodobá premiéru kantáty pro sóla, sbor a orchestr z roku 1745 Te Deum (Te Deum laudamus, Te gloriosus, Tu devicto, Tu ergo quasemus) je skladba strhující pozornost od prvých taktů tympanového úvodu a poutavého sboru s působivými sforzaty. Upoutá, s jakou citlivostí F. I. Tůma odívá slova do melodií, která vyjadřují smysl vyřčeného, má důraz na instrumentální výrazovost. V přirozeném, neakademickém nastudování zněly překrásně zejména dechové nástroje, barokní trubky klariny i pozouny a fagoty, pěvecké party (sóla Romana Kosíková, Pavla Radostová soprán, alt Monika Jägrová, tenor Jakub Kubín, bas Jiří Miroslav Procházka) dobře poukazují na zdatnou úroveň souboru, pro který F. I. Tůma komponoval a který vedl. Sinfonia Ex C (Allegro, Andante, Menuet, Allegro) je dílo plně zakotvené v pozdním baroku a jeho polyfonní vazby krášlí nadlehčený výraz nastupující klasicistní hravosti. Tůmův smysl pro kontrapunkt a melodické bohatství nejlépe demonstrovala Missa Veni Pater Pauporum. Dílo napsané v roce 1733, dříve, než byl ve službách císařovy, patrně pro vídeňský skotský benediktínský klášter, neboť ze Schott archivu je vytěžené. Ono Veni Pater Pauporum, tedy Přijď Otče Chudých, přijď dárce darů, přijď světlo srdcí, je sekvence k Veni Sancto Spiritus-Přijď Duchu svatý. Mše, která má obvyklé řazení od Kyrie po Agnuse Dei. Krása, která našeptává, s jakou přirozenou erudicí svou modlitbu a prosbu, poutavé veledílo skladatel tvořil. Při zdobných melodiích Sanctu je jasné, že posloucháte nejkrásnější část a přijde Agnus Dei a barytonová prosba – miserere nobis- smiluj se nad námi, pak úchvatné polyfonní zpracování – qui tollis peccata mundi- který snímáš hříchy světa - a je rozhodnuto, nejkrásnější je právě dokonalý závěr plně podmanivého díla! Vděk všem, kdo se na jeho uvedení podíleli, demonstrovali festivaloví posluchači spontánně, decentní standing ovation, jak se do kostela sluší.
Ještě jeden zajímavý koncert hostil kostel Svaté Rodiny, Kostelní písně ze Znorov. Do poutavého pásma je seřadila a upravila Magdalenu Múčková, cimbalistka, zpěvačka, nedostižná znalkyně hudebního pokladu rodného strážnického Dolňácka. Se svým souborem Danaj zajíždí na Festival pravidelně, tentokrát účinkoval i pěvecký sbor Spinek, smíšený sbor ze Vnorov, (za Janáčka Znorovy) „spíná“ sbor mužský a ženský a své jméno má podle části obce Vnorovy. Pásmo kostelních písní je pocta našim předkům, jejich zbožnosti a hudebnosti a také velký dík sběrateli Hynku Bímovi a Leoši Janáčkovi. Hynek Bím (1874-1958) byl neúnavný sběratel lidových písní, spolupracovník Leoše Janáčka i Františky Kyselkové. Jeho sbírka čítá víc než čtyři tisíce písní. Byl absolventem brněnského Učitelského ústavu a Janáčkovým žákem v hodinách varhanní hry a zpěvu, Janáček inicioval Bímovu sběratelskou činnost už jako mladíčka dvacetiletého, posléze si ho vybral pro spolupráci do Pracovního výboru pro českou píseň na Moravě a ve Slezsku. Bímův fond Kostelních písní ze Znorov má osmatřicet položek a znalci vědí, že je to skutečný klenot, posvěcený spoluprací s Leošem Janáčkem. Vzpomeňme Luhačovice! V srpnu 1911 byl Leoši Janáčkovi lázeňský pobyt jaksi nudný, tak odjel s radostí právě s Hynkem Bímem sbírat a zapisovat písně do okolí, do Velkého Ořechova. Janáček zapisoval nápěvy, Bím slova, zajeli i do Vnorov. To pobyl Janáček kratičce u Bímů ve Strážnici (24.-27. srpna) a k radosti strážnických zasedl tam i v kostele k varhanám.
Magdalena Múčková sestavila z Bímových vnorovských zápisů ze září a října roku 1911 pořad z osmnácti písní. Prochází církevním rokem od Adventu k Vánocům a Velikonocům, uvádí bohoslužebné písně mariánské i reflexe života věřících. Promyšleně a pestře sestavené pásmo ve střídání sól, sborů cimbálové muziky, poučné a poutavé oživení zpěvné kulturnosti našich předků, překrásných písní, které žel, na venkově i v kostelích už umlkly. Efektně krojovaný sbor Spinek zapíval Kdož ochrany Nejvyššího a capella, vroucně jak zpěváci na kúru, cimbálová muzika a jejich sólista pak elegickou píseň Můj milý člověče, povzbudivou, nabádavou-ten kdož ráno vstává, darů hojných nabývá…Varhanní mezihra (Martin Jakubíček) uvedla rorátní píseň Rorate coeli a cimbálová muzika a její sólisté přednesli sugestivně všechna naučení o Zvěstování Páně Anděla Gabriela. Prosby zpíval ženský sbor, interpreti se účinně střídali, Magdalena Múčková zpívala písně mariánské, jak oslavné Kristova narození Andělové, andělové sú zpívali, tak lidové zpracování bolestného smutku Stabat Mater, Maria pod křížem stála. O velkopáteční poetické vzývání Ó dobrú noc, Bože věčný se dělily sbory a capella: Dobrú noc Hlavo svatá, dobrú noc Květe růžový… Ruce svaté… Srdce svaté…ta poetická pokora víry zněla přesvědčivě. V poutní Co to slyším za libý hlas Marie sbor živě a účinně demonstroval pútníky v procesí s korouhví i předříkávačem. Muzika Danaj a její sólisté (Jan Gajda, Magdalena Múčková, Pavel Múčka a Petr Pavka) dala každé písni svou výstižnost, Toto malé Děťátko v sólu s pizzicatem houslí něžně vítá přemilého Spasitele s žádostí, ať nás přivede do radosti, radostnost svatební Přeušlechtilé manželstvo hrají, zpívají a cifruje všichni naplno a vespolek. Ornamentální způsob zpěvu upoutá v mužském sborovém přednesu Márnost nad márnosti a v monumentálním závěru, v prosbách a díkůvzdání hrají a zpívají všichni – Zas dnešní den pominul. Moudrost, poučení, poklad národa, který vede a nutí k zamyšlení.
Vnorovy daly písně, ve Vnorovech se před sto lety narodil Jan Skácel. Jeho nedostižný odkaz připomněl v pásmu hudby a poezie prof. Jiří Hlaváč, Skácelovy poetické Sonety a jiné texty přednesl Pavel Leicman z divadla ve Zlíně.
Mocné doteky Slovácka charakterizovaly závěr Festivalu Janáček a Luhačovice
Mocné a účinné doteky Slovácka pokračovaly a daly charakter koncertům závěru. Premiérově hned čtvrtečnímu večeru (14. 7.) Philharmonia Octet Prague přijel Do Luhačovic ve složení Vilém Veverka a Monika Boušková hoboj, Irvin Venyš a Karel Dohnal klarinety, Hana Šuková a Adéla Triebeneklová horny, Václav Vonášek a Martin Petrák fagoty a slováckou notu dala skladba pro ně a pro festival napsaná. Havířovský rodák Aleš Pavlorek (*1971) rád přijal výzvu Janáčkova festivalu a přepracoval a doladil svou dřívější orchestrální suitu. Pavlorkovy Lašské obrázky – suita pro dechové okteto oslavuje lašského barda Leoše Janáčka, v prvé větě charakteristicky adresné Lašský Janáček připomíná zkratkovitost, rázovitost Janáčkova vyjadřování výrazně. Aleš Pavlorek užívá barvy a specifika všech dechových nástrojů oktetu s tvůrčí představivostí i praktickou znalostí hráče, klarinetisty, aniž by preferoval svůj nástroj. Jeho janáčkovská hommage má vtip a krásnou gradaci, spontánně zpívá, je radostná a vtipná a v dobrém slova smyslu skoro propagační-nebojte se vážně hudby a poznejte okouzlující Lašsko! Souzvuky a vyprávěnky dechového oktetu jsou řazeny do tematických celků, 2. věta Lašské halekačky opravdu vnutí představu krásy kraje a zpěvného volání z kopce na kopec, 3. Lašské proměny jsou jak krajinomalba krás a hlavně 4. věta Lašský skok sugestivně sugeruje rázovitst, taneční efekt, rytmus a umění lašských synků. Dílo důvěrného znalce dechových nástrojů (jak zpěvně, měkce zněly horny), dílo zpěvné představivosti.
Vilém Veverka, který na luhačovickém festivalu účinkuje pravidelně a rád, dává každému vystoupení punc suverénní dokonalosti. Pod jeho vedením také Mozartova Serenada pro dechové nástroje c moll K 388 v podání Philharmonia Octet Prague měla brilanci, která zvídavému posluchači od prvého úvodního tutti základní melodie sugerovala sledovat, jak vtipně Mozart střídá nástroje v uvádění témat. Serenádu c moll napsal Mozart na objednávku salzburského Sigmunda Haffnera u příležitosti jeho jmenování do šlechtického stavu. Andante druhé věty nás vtáhlo do atmosféry rokokové idyly zámeckých dostaveníček, závěrečné Allegro do výsostného umu variační techniky a gradace variačního sdělení. Philharmonia Octet Praque dílo důvěrně zná, nahráli je už v roce 2016 v Supraphonu a získali ocenění Tip Harmonie.
Mozart napsal serenád, hudebních okrášlení a vpravdě slavnostní prezentace šlechtických společenských setkání třicet šest, jedna z nich, Serenada B dur pro dechové nástroje zaujala Antonína Dvořáka natolik, že se rozhodl napsat serenádu také.
Nenapsal klasicistní repliku, jeho Serenada d moll op. 44 je čtyřvětý svérázný, dvořákovský a ryze česky zpěvný klenot pro dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty (kontrafagot ad lib.), lesní rohy a pro zvýraznění basové linky též basové smyčce (violoncello Lukáš Polák, kontrabas Marek Švestka). Dílko génia a muzikantského humoru, s mnoha lidovými tanečními názvuky. Do štědré síly Dvořákovy hudby vtáhl nás hned žánrový pochodový nástup, Moderato, quasi marcia, snad venkovská kapela přichází s pochodem a na naší představivosti záleží, jakou že tu slávu zahajuje, když hoboj přidává sólovou kadenci. Dvořák zpívá notou, kterou máme všichni jaksi v genech, tančí sousedská i furiant. Smyčcové basy věty lyrické, nad nimi se klenul zpěv lesních rohů, snad nálada večera, snad vyznání lásky, když hoboj a klarinet střídali se v duu i s duetem lesních rohů a fagotu. Jásavé finále dalo návrat vstupního pochodu a jasně zarámovalo obraz idyly. Tak poutavé, že jásot věty finální musel Philharmonia Octet Prague zopakovat jako přídavek na rozloučenou.
Páteční finále mělo všechna pozitiva a vzácnosti festivalové koruny, Janáčkův balet Rákos Rákoczy, který pro koncertní provedení autorizoval sám autor. Večer otevřela Slovácká suita op. 32 Vítězslava Nováka, stylově, „u muziky“. Když Jihočech Vítězslav Novák navštívil jako šestadvacetiletý, dosud ne příliš zavedený skladatel Velké Karlovice, byl muzikantským bohatstvím regionu tak zasažen, že se na Slovácko vracel, nejvíc k malíři Jožkovi Úprkovi. Z těch návštěv hlavně Javorníka vzniklo Slovácká suita, iniciační dílo jeho folklorního interesu a inspirace. Idylický obrázek muzikantsky bohatého dne, neděle. Počíná nápěvy bohoslužebnými V kostele, odráží radostnou hru Mezi dětmi, pak švitoří Zamilovaní, zvukomalba U muziky navodila atmosféru naplno, ladění, zpívání, krásné fagotové sólo, houslové cifrování. Závěrečné Andante V noci dalo poezii večerní přírody i návrat vstupního chorálu jako tajemnou velebu krás noci. Tomáš Brauner a Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína hráli Slováckou suitu více s detailním zaměřením než strhujícím švihem, ostatně byla vhodnou předehrou finále, které dal Janáčkův Rákos Rákoczy. Byl to i návod k porovnání, jak slovácké folklorní impulzy oba autoři rozdílně zpracovali. Leoš Janáček vytvořil Rákose Rákoczyho (podtitul Obrázky z moravského Slovenska), pro Národní divadlo v Praze u příležitosti Všeobecné zemské výstavy 1891. Představení nakvap sesumírované, autor rychle reagoval na prosbu presentace moravského folkloru, orchestrálními úpravami lidových písní a tanců se zabýval. Libreto k baletu sepsal Jan Herben. Rákos Rákoczy je podvodník, který se vydává za zámeckého pána a schyluje se ke svatbě s Katuškou. Děj má happyend, z vojny se vrátí milovaný Jeníček, o kterém se myslelo, že padl v bitvě u Lipska a falešný záletník musí prchnout. Folklorní bohatství uchopil Janáček naveliko, písně se střídají v bohatém sledu. Největším přínosem provedení byl slovenský pěvecký sbor Lúčnica. Dokonalá intonace, dokonalý folklorní přednes, vynikající sólisté, Zuzana Weiserová soprán, Slávka Horváthová mezzo, basista Branislav Vaculčiak, nejčastěji jsme slyšeli skvělého tenoristu Romana Bajzíka, nadchl hned v prvém výstupu Muzikanti co děláte či v Návratu vojínů a dalších. Mnohé písně jsou tak známé, že by člověk rád zpíval spolu, třeba Maličká su, Holubičku, Dudy- Hrály dudy, Šáteček-Červený šátečku kolem se toč, Tetka–Tetka kam dete, Vyletěla holubička, Slanina-Ztratila se na salaši slanina, Kanafaska- Ztratila jsem kanafasku, pomoz mi ji hledat Vašku, žertovný Trneček- Mám já v levé noze…a hlavně závěreční Komáři-Komáři se ženili bzum bzum...Všech jedenatřicet částí svérázných nápěvků a výrazného rytmu má razantní, vervní orchestrální zpracování. V Janáčkově tvorbě je to důležitý krok scénického uchopení folklorního bohatství, které pak originálně přetváří do jasného nástupu světové kariéry Její pastorkyně. Ta moravská svojskost a zvuková originalita byla kritikům v Praze 1891 převeliké novum, publicista Václav Juda Novotný vyjádřil zřetelně, že Janáčkův orchestr podává „prapodivné zvuky“.
Dnes nám zní ty prapodivné zvuky tak důvěrně mile, že by Rákos Rákoczy mohl být i programem lázeňských promenádních koncertů, tak evidentně stoupá zájem o hudbu a popularita Festivalu Leoš Janáček a Luhačovice. Jsou tací lázeňští hosté, kteří přijeli na všech devětadvacet ročníků a jejich hlas je v jednoznačné shodě, že kvalita festivalu jasně stoupá. Letošní 29. ročník to potvrdil vydařenou dramaturgií v rukou nejlepších hráčů a jubilejní třicátý ročník láká velice, rozhlaholí jej Glagolská mše psaná v Luhačovicích. Půjčme si Janáčkova slova o díle: „Nic jiného než radosti výkřik Slava, slava!
Festival Janáček a Luhačovice se konečně konal v plné kráse a přinesl mnoho krásných skladeb i výkonů. Jako každým rokem se konalo slavnostní zahájení u busty mistra, který shlíží na procházející lázeňské hosty. Fanfáry ze Sinfonietty jako vždy rozzářily okolí a mnozí významní hosté se tu vyznali k obdivu mistra i k podpoře festivalu. A byli to hosté nikoli ledajací, přijel hejtman Zlínského kraje Radim Holiš, ředitelka nadace L. Janáčka Ludmila Němcová, přijela i dlouholetá podporovatelka festivalu paní Livia Klausová a v neposlední řadě se za festival postavila i Eva Kropová, předsedkyně správní rady společnosti Lázeňská kolonáda Luhačovice, o. p. s.
Figarova svatba na Lázeňském náměstí
To už je tradice, že festival zahajuje operou na Lázeňském náměstí před Společenským domem. Ten slouží jako zázemí pro umělce a před domem je improvizované pódium a před ním ještě orchestr. Žádné zastřešení, kulisy jen obvodové a náznaková výprava. Zato je vše amplifikováno, nepříliš příjemně na poslech, ale nutno pochválit zvukaře, že jsou rok od roku lepší. Co se vylepšit nedá, je počasí. Sice byla nachystána mokrá varianta v Městském domě kultury Elektra, ale ten nemá dostatek prostoru, stejně jako malé Lázeňské divadlo asi pro 200 návštěvníků. Proto se oči všech stáčely s obavami na hrozivá mračna, které hnal studený vítr, a obecenstvo se choulilo do předvídavě přichystaných přikrývek. Ale jako zázrakem se déšť spustil jen lehce a na chvíli, což si vynutilo malé přerušení ke konci 2. dějství, ale pak už dovolil představení dohrát až do konce.
A proč Figarova svatba? Odpověděla si na tuto otázku moderátorka večera Hana Felcmanová: „ Protože Janáček tolik vhodných oper nenapsal, které by se zde mohly hrát. Proto po Její Pastorkyni a po Lišce Bystroušce jsme sáhli po Prodané nevěstě a dnes tu máme Figarovu svatbu. Chceme, aby se zde festivalové publikum cítilo dobře“. Inu, má pravdu. Asi by nebylo realizovatelné ani vhodné uvádět festival například operou Věc Markopulos nebo dokonce Z mrtvého domu. Festivalové publikum je publikum především lázeňské a přijíždí pro krásné zážitky. Stejně jako kdysi sem pro ně přijížděl i Leoš Janáček.
Figarovu svatbu přivezl soubor opery Slezského divadla v Opavě, kterou od cembala dirigoval šéf opery Vojtěch Spurný, a režii měla Jana Andělová – Pletichová. Orchestr hrál bezchybně a s vervou a chutí, kterou podněcoval energií Vojtěch Spurný. Ani náznak, že by souborem procházelo napětí a obavy z budoucnosti. Spíš to to byl bojový elán, který dával najevo, že soubor tady je a je dobrý a chce to dokázat. To se dařilo sólistům, kterým jejich role seděly a jejich zvučné hlasy nedokázala zkreslit ani již zmíněná amplifikace. Jaromír Nosek zpíval Figara zvučně a s nadhledem, Eva Benett byla protřelou Zuzankou s pevným sopránem, hrabě Almaviva v podání Tomasze Suchanka měl hlas nosný a barevný a hraběnku Almavivu zpívala Markéta Kloudová (v programu ještě Böhmová) lahodným a pevným, vyrovnaným sopránem. Příjemně překvapil Vojtěch Pelka v roli Cherubína, po obvyklých kalhotkových rolích mezzosopranistek, přišel s krásně znějícím, vyrovnaným a kulatým kontratenorem a s komediální schopností a půvabným exteriérem. V roli Basilia zpíval Vít Šantora, dokrota Bartola představoval Petr Urbánek, Marcelinou byla Lucie Hilscherová, zahradníka Antonia hrál Petr Paleček a Barbarinou byla Jana Jaržembovská. Byla to milá a hravá taškařice, s logickou a vtipnou režií a s nápaditými špílcy, dotvářená sborem opery pod vedením sbormistryně Kremeny Pešákové, doplněným dětmi z Operního studia Terezy Kavecké. Nad opavskou operou se v ten večer počasí smilovalo a nechalo je operu dohrát, snad to je pro ně i dobré znamení do budoucna.
Ze Slovenska zahrozil covid
Druhý den festivalu, úterý 12. července, byl vyhrazen kvartetní hře slovenských hudebníků. Moyzesovo kvarteto i Mucha quartet, to jsou slovenská komorní tělesa zvučných jmen a očekávaly se od nich výsostné hudební výkony. Ale i hudebníci jsou jen lidé a členové Moyzesova kvarteta se stali v tomto případě oběťmi covidu a zůstal jen jeden den na to, aby situaci vyřešili. Nechali to na hudebnících a ti dokázali nemožné a sehnali za onemocnělé kolegy během jednoho dne náhradu. Dramaturgie večera doznala jen malé změny, na místo prvního čísla programu, Smyčcového kvartetu č.1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty, zazněla Sonáta č.1 pro housle a klavír Leoše Janáčka o čtyřech větách (Con moto - Ballada - Allegretto – Adagio), kterou přednesli 1. houslista Muchova kvartetu Juraj Tomka a klavírista Maroš Klátik. Suverénní souhra a vypracovaný projev navodily atmosféru pohody a všichni hned zapomněli na ještě nedávný stres. Klavírní kvintet č.2 A dur op.81 zazněl jak měl, v podání Muchova kvarteta, které tvoří 1. housle Juraj Tomka, 2. housle Jozef Ostrolucký, viola Veronika Kubešová a violoncello Pavol Mucha, s Marošem Klátikem u klavíru. Melodická témata nesená lahodným proudem hudby chytala publikum za srdce a hudebníci dávali do přednesu emoce. Po přestávce ale začal adrenalin fungovat, neboť byl na programu Smyčcový oktet Es dur op.20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Bylo velké štěstí, že před několika dny hráli tento kus všichni v seskupení, které bylo sice náhodné, ale tuto skladbu měli spolu nazkoušenou s hudebníky, kteří zde byli jejich hosty. 1. housle Marek Zwiebel, 2. housle Daniel Rumler, viola Peter Zwiebel a na violoncello Kristina Chalmovská. I tak bylo cítit napětí a maximálmí soustředění, které se stupňovalo po všechny čtyři věty. Hudebníkům se podařilo přinést emočně vypjatý výkon s obrovským energetickým nábojem, který vedl ke zdárnému konci. Citlivější ucho zaznamenalo, že barvy nástrojů nebyly spolu sladěny tak, jak by bylo potřeba, ale kdo by to v takové vypjaté chvíli řešil! Už jen dohrát tento koncert do konce bez ztráty kytičky a s úspěchem, bylo hrdinství. Za to sebe i publikum odměnili bonbónkem, přídavkem, skladbou Dobrú noc z cyklu Po zarostlém chodníčku od Leoše Janáčka, kterou skladatel napsal pro klavír a pro oktet zinstrumentoval druhý houslista Daniel Rummler.
Ve středu znělo v kostele baroko
Kostel Svaté rodiny v Luhačovicích je moderní, přitom esteticky příjemný a kupodivu disponuje dobrou akustikou. Je to v současnosti největší sál v Luhačovicích. Proto i se i zde konal koncert, který dobrou akustiku velmi potřeboval. Czech Ensemble Baroque přivezl díla českého barokního mistra Františka Ignáce Tůmy. “Jde o dílo fenomenálního skladatele, který působil jako kapelník na vídeňském císařském dvoře a jeho hudba byla současníky ceněna pro sugestivní ztvárnění textů z hlediska hudebních motivů a afektů”, píše sbormistryně Tereza Válková v programu ke koncertu. A opravdu kantáta Te deum, o čtyřech větách, uvozená mohutnými údery tympánů, je nápaditě instrumentovaná a sborové části se proplétají se sóly instrumentálními i pěveckými. Sólové pěvecké party zastaly Pavla Radostová s jásavým nosným sopránem, Romana Kružíková se sopránem poněkud hutnějším, altové pasáže zpívala barevným altem Monika Jägerová, příjemným tenorem disponoval Jakub Kubín a hutným basbarytonem pronášel své vstupy Jiří Miroslav Procházka. Instrumentální skladba Sinfonia Ex C, opět o čtyřech větách, vyžadovala maximální nasazení a houslová sekce k tomu přistoupila ve stoje. Je to skladba náročná především na agogiku, neustálé změny tempa a dynamiky byly náročné na pozornost. Poslední skladbou byla Missa Veni Pater Pauperum, která má slavnostní a jásavý ráz, je složena z pěti částí, ve kterých se hlasy proplétají v náročně vedených fugách a slavnostní ráz podtrhují jásavé trumpety a trombony. Obdivuhodného nastudování se zhostila Tereza Válková a dirigent Roman Válek.
Kostelní písně ze Znorov překvapily
Vypadalo to nejprve jako přidané zábavné folklórní čtvrteční odpoledne. Cimbálová muzika Danaj a pěvecký sbor Spinek, pod vedením cimbálistky Magdaleny Múčkové, která je vnučkou samotného Joži Uprky, to je spojení, které jako by bylo na festivalu omylem. Ale jak sólisté, Jan Gajda, Pavel Múčka, Petr Pavka, varhaník Martin Jakubíček a již zmíněná cimbalistka Magdalena Múčková, tak pěvecký sbor a cimbálová muzika přinesly překvapující program. Znorovy ( dnes obec Vnorovy), bylo útočiště mladého Leoše Janáčka u strýce faráře, po úmrtí jeho otce. Hrál zde na varhany a seznámil se tu se souborem starých kostelních zlidovělých písní, které se vážou k církevnímu roku. Písně, které vycházejí z kancionálů z 16. a 17. století využívají církevní mody a váží se z předchozí, českobratrské a utrakvistické tradici. Podání sboru bylo neuvěřitelně intonačně i rytmicky přesné a výrazově přesvědčivé.
Philharmonia Octet Prague přivezl českou premiéru Aleše Pavlorka
Lázeňské divadlo ve čtvrtek přivítalo soubor, složený z dechových nástrojů. Po dvou nastoupili hobojisté, klarinetisté, fagotisté a lesní rohy a společně vytvořili soubor, který na koncertních pódiích není častým hostem. A přesto je jejich hudba krásná a efektní, zejména v podání umělců, z nichž téměř každý působí i jako renomovaný sólista i člen významného orchestru. Na zahájení si vybrali skladbu Wolfganga Amadea Mozarta Serenáda pro dechové nástroje c moll KV 388 ( Allegro - Andante - Menuetto in canone - Allegro), která publikum naladila na příjemný poslech proplétajících se nástrojů, jejichž hlasy si odpovídaly v hravých tématech. Lesní rohy navozovaly loveckou atmosféru a slavnostní lesk. Druhou skladbou byla skladba renomovaného skladatele Aleše Pavlorka (1971), který ji do podoby pro oktet zpracoval z orchestrální suity, kterou napsal před léty pro Jihočeskou filharmonii. Lašské obrázky mají čtyři části, 1. Lašský Janáček, kde se hlásí k odkazu velkého skladatele jeho nezaměnitelnými postupy, 2. Lašské halekačky jsou variacemi na lašský rázovitý foklór, 3. Lašské proměny jsou inspirovány přírodou kolem Hukvald, a 4.Lašský skok (nebo také Ondrášův skok) je ohnivý tanec z této oblasti. Skladba vyniká barevností instrumentace a temperamentem a přes zkratkovitost témat i melodičností. Efektní je použití lesních rohů a kontrastní komunikace hoboje a klarinetu. Skladatel byl koncertu osobně přítomen a o přestávce byl předmětem zájmu publika.
Po přestávce si oktet přizval ještě jeden lesní roh, violoncello a kontrabas a v tomhle složení přednesl Serenádu d moll op. 44 Antonína Dvořáka. Efektní dílo o čtyřech větách, 1. Moderato, quasi marcia, 2. Minuetto. Tempo di minuetto, 3.Andante con moto, 4. Finale.Allegro molto, dává každému nástroji efektní sólovou prezentaci a společně vytvářejí barevnou a melodickou hudební plochu. Vedoucí úloha náleží hoboji, který zaujímá roli melodického vůdce, doplňuje ho klarinet ve společných dialozích. Prostor dostává violoncello, které se prosazovalo melodickými vstupy a nejvíce na sebe upozorňovalo trio “amazonek”, mladých dívek, hrajících na lesní rohy s vervou a energií. Adéla Triebeneklová, Hana Sapáková a Dominika Gruberová disponují jak krásným tónem, tak i krásou mládí, což z nich udělalo hvězdy večera. Samozřejmě hned vedle duše souboru, hobojisty Viléma Veverky, hobojistky Moniky Bouškové, klarinetistů Irvina Veniše a Karla Dohnala, Václava Vonáška a Martina Petráka na fagoty. Violoncello krásným tónem ovládal Lukáš Polák a kontrabas Marek Švestka.
Závěrečný koncert festivalu se konal opět na Lázeňském náměstí a opět musel být amplifikován. I když, kdo ví, Filharmonie Bohuslava Martinů je těleso dynamické a posíleno o Pěvecký sbor Lúčnica by snad prostor lázeňského náměstí snad obsáhl. Amplifikace ale jistila poslech, i když byl samozřejmě zkreslován. To ale nemělo vliv na energii, kterou dávali hudebníci do projevu. Nejprve zazněla Slovácká suita, op.32, s částmi 1. V kostele (Andante), 2. Mezi dětmi (Vivace, giocoso), 3. Zamilovaní (Andante quasi Allegeretto), 4. U muziky (Allegro stepitoso), 5. V noci (Andante). Krásná melodická skladba Vítězslava Nováka, hravá a cituplná, vyplnila první část koncertu. Po přestávce, kdy se již citelně ochladilo, a diváci se balili do přichystaných dek, nastoupil za orchestr Pěvecký sbor Lúčnica ve slovenských krojích. Skladba Leoše Janáčka Rákos Rákoczy se často nehraje, a když, tak už z provozních důvodů jen její kratší část, orchestrální svita, která je složena z čistě orchestrálních částí. A to je škoda, neboť právě pěvecká část má nezaměnitelné kouzlo. Lidové písničky, které známe z dětství, dostaly s Janáčkovým zpracováním esprit a vtip a v podání sboru Lúčnica měly spád i intonační jistotu. Obdivuhodné byly výkony sólistů, zejména tenoristy Jiřího Zouhara a sopranistky Zuzany Weiserové, ale také mezzosopranistky Slávky Horvátové a basisty Branislava Vaculčiaka. Sbor vede a diriguje Elena Matušová a celý večer se odehrál pod taktovkou dirigenta Tomáše Braunera.
Důležité a zajímavé byly i odpolední doprovodné akce, na kterých se zájemci dověděli poutavou formou spoustu zajímavých informací. Ať to byla komentovaná vycházka S Calmou za Janáčkem, nebo poutavé vyprávění dr. Jiřího Zahrádky o ctnostech i slabostech slavného skladatele, nebo zase vzpomínkový pořad ke 100. výročí narození Jana Skácela, který provedl prof. Jiří Hlaváč a Pavel Leicman z Mětského divadla ve Zlíně. A na závěr pro zájemce se ještě v sobotu konal zájezd do Hukvald, kde se ikonický skladatel narodil.
Bylo to důstojné a efektní zakončení 29. ročníku festivalu Janáček a Luhačovice a samozřejmě se všichni již těší na příští, 30. ročník, pro který už byl odtajněn nejdůležitější bod programu - Glagolská mše, kterou Janáček napsal právě zde, v Luhačovicích. Tak si přejme, aby opět nezasáhl neblaze covid či jiná nepříjemnost, a aby konání takových skvělých akcí, jako je právě festival v Luhačovicích, nic neohrozilo. Bez hudby je v lázních obzvláště smutno!
Po dvojročnej pauze zavinenej pandémiou sa v dňoch 11. –15. júla v malebných moravských kúpeľoch uskutočnil už 29. ročník letného festivalu Janáčkovy Luhačovice. Kúpele si príkladným spôsobom potrpia na udržovanie a rozvíjanie kultúrnych tradícií minulosti a tá janáčkovská (veď skladateľ tu bol prominentným a mimoriadne častým návštevníkom) patrí k tým najvýznamnejším.
Tohoročný festival bol už tradične skvele pripravený, za čo treba poďakovať jeho výkonnej organizátorke pani Milene Hrbáčovej, všetkým tým, čo ho zaštítili svojou autoritou a finančne podporili (MK ČR, Zlínsky kraj a Správa kúpeľov, ako aj sponzori). Čo sa týka návštevníkov, ich počet ešte nedosiahol úroveň posledným ročníkov pred pandémiou, čo sa však vzhľadom na okolnosti dalo očakávať. Rozhodne to ale neplatí o umeleckej úrovni podujatia, ktorú môžu Luhačoviciam závidieť viacerí organizátori podobných letných umeleckých aktivít.
Oficiálny umelecký program pozostával z úvodného operného predstavenia a piatich koncertov, ktoré doplňali tradičné sprievodné podujatia ako komentovaná vychádzka s okrášľovacím spolkom Calma, pomenovaným podľa speváčky a manželky prvého riaditeľa kúpeľov, ktorí boli horlivými propagátormi Janáčkovej tvorby, program k storočnici českého spisovateľa Jana Skácela, beseda o Janáčkovej tvorbe s Phdr. Jiřím Zahrádkou a záverečný výlet do Janáčkovho rodiska v Hukvaldoch. Nielen návštevníkov koncertov ale všetkých pacientov či rekreantov v kúpeľoch oslovovali dve výstavy inštalované v hale prameňa Vincentka a na kolonáde na tému Janáček v Brne a Janáček v Luhačoviciach. Umelecké podujatia sa realizovali v troch priestoroch: na kúpeľnom námestí, v kúpeľnom divadle a v kostole Svätej rodiny. Kvalitnú úroveň mal aj bulletin podujatia s množstvom fotografií ale aj odborných komentárov k jednotlivým koncertom.
Z hľadiska umeleckých kritérií treba vysoko vyzdvihnúť niekoľko faktorov: výber účinkujúcich, dramaturgiu podujatia, zástoj slovenských umelcov, na ktorých organizátori nikdy nezabúdajú pokračujúc tak v tradícii v Luhačoviciach rozvíjaných vzťahov bratských slovanských národov (tzv. Luhačovické porady česko-slovenskej jednoty). Luhačovický festival je dôkazom, že aj mimo veľkých metropol sa môže zrodiť vysoko kvalitné umelecké podujatie, ak sa opierajú o domáce tradície a nadšenú prácu miestnych organizátorov.
Prvý festivalový večer námestie za chladného počasia oživilo Slezské divadlo z Opavy. Po českých operách (Jej pastorkyňa, Predaná nevesta a Liška Bystrouška) prišlo teraz s inscenáciou Mozartovej Figarovej svadby. Voľbu titulu považujem za vhodnú a predvedenie za vydarené. Režijne ho pripravila skúsená komediografka (známa nám aj z banskobystrických operných inscenácií) Jana Andělová-Pletichová. Keďže už Mozart s libretistom Da Pontem oslabili sociálny osteň Beaumarchaisovej predlohy, sústredila sa na rozihranie vzťahov medzi postavy, ktoré bojujú o panenský venček Zuzanky ale aj o erotické zážitky obecne. Už pri predohre inscenovala audienciu vidiečanov u Grófa, pri ktorej mu ženy z panstva ukazujú jeho ľavobočkov a pri ďalšej audiencii ( v treťom dejstve) sa zlostne prezentujú aj tí, z ktorých urobil paroháčov. Z množstva režijných nápadov spomeňme aspoň postavu Grófky, ktorá sa neustále pohybuje so svojím (handrovým) pinčlom, či oživenie záhradnej scenérie aranžovaním svätojánskych mušiek. Scéna Jaroslava Milfajta bola pravdepodobne pre luhačovické vystúpenie mierne zjednodušená (napr. oproti domácej premiére chýbala hojdačka), no dostatočne funkčná podobne ako pomerne honosné dobové kostýmy Michaely Savovej. V kostýmoch sa prezentoval aj orchester s dirigentom, ktorý tiež v secco recitatívoch či v ním pridaných medzihrách obsluhoval čembalo. V snahe priblížiť zvukový efekt dobe vzniku diela dirigent Vojtech Spurný tiež zredukoval sláčikovú sekciu, mierne posilnil sekciu dychovú a vcelku rešpektoval mozartovský štýl. Vzhľadom na otvorené priestranstvo námestia sa muselo hudobné naštudovanie utiekať k mikrofónom, čo podobne ako pri všetkých podujatiach v podobných podmienkach mierne oslabovalo zvukovú kvalitu. Pokiaľ ide o spevákov, tak spievanie na mikrofóny trocha stiera farebné rozdiely jednotlivých hlasov a tiež dynamické nuansy a pri ansamblovom spievaní pôsobí málo komorne. S tým sme ale vopred počítali, takže aj úroveň hudobného naštudovania možno pochváliť. O poznanie kvalitnejšie vyzneli výkony ženských predstaviteliek, čo platí predovšetkým o grófke Markéty Klaudovej (za úlohu bola navrhnutá na cenu Thálie), ktorej farebný soprán pôsobil kultivovane a suverénne vo všetkých hlasových polohách. Interpretke Zuzanky Eve Benett, sa zvlášť pôsobivo vydarila ária z posledného dejstva, ktorú viac než po dvesto rokoch vo Falstaffovi geniálne pretransformoval Verdi do árie Nanetty. Prekvapením bolo obsadenie pážaťa Cherubína, ktorého zverili namiesto mezzosopránu mladému kontratenoristovi Vojtechovi Pelkovi. Ten s výnimkou pár najhlbších tónov má už dobre usadený hlas a aj herecky ako obsedantný milovník hociktorej sukne pôsobil uvoľnene , no nie príliš vulgárne. Mužskí partneri Grófky a Zuzanky Tomasz Suchanek (s kovovejším) a Jaromír Nosek (s trocha „suchším“ hlasom) podali tiež spoľahlivé výkony, hoci sa v štýle interpretácie celkom nevyrovnali svojim partnerkám. K úspechu predstavenia prispeli aj interpreti menších úloh. Aj opavský súbor teda potvrdil, že dobré inscenácie sa nemusia rodiť len v „národných“ operných domoch.
Z piatich koncertov som vynechal popoludňajší koncert amatérskeho zboru zo Znorov (obce čítajúcej tri tisíc obyvateľov) interpretujúceho (podľa kuloárov veľmi kvalitne) chrámové piesne. V miestnom divadle sa najskôr uskutočnil koncert, na ktorom mali vystúpiť dve významné slovenské komorné zoskupenia – Muchovo kvarteto a Moyzesovo kvarteto. Pre ochorenie časti členov druhého z nich došlo napokon aj k zmene repertoáru, no kladný výsledný dojem z vystúpenia to nijako neoslabilo. Koncert sa začal Janáčkovou sonátou pre husle a klavír (z roku 1914, prepracovaná verzia z roku 1922), ktorá existuje aj vo verzii pre klarinet a klavír a ktorá nesie už znaky skladateľovej zrelosti a jeho obľúbených intervalových riešení. Schopného huslistu Juraja Tomku, ktorý sa plne „ponoril“ do skladateľovej hudby, na klavíri sprevádzal Maroš Klátik spolupracujúci s mnohými slovenskými i českými orchestrami. Ten bol výraznou postavou aj nasledujúceho hudobného čísla Dvořákovho Klavírneho kvinteta č.2 A dur interpretovaného celým Muchovým kvartetom. Pre posledné číslo programu Mendelssohnov Husľový oktet Es dur si Muchovci zabezpečili náhradu ďalších štyroch inštrumentalistov a vytvorili jednoliaty, s vervou a nadšením hrajúci oktet.
O dva dni neskôr v divadle vystúpil Philharmonia Octet Prague tvorený z hráčov na dychy (klarinetistov, hobojistov, fagotistov a hornistov), z ktorých každý je aj významným sólovým hráčom. V Mozartovej Serenáde pre dychové nástroje podčiarkli hravosť skladateľovho rukopisu, nasledovala svetová premiéra Lašských obrázkov od moravského skladateľa Aleša Pavloreka, ktorá sa dobre počúvala a nezaprela ani skladateľove kompozičné vzory vrátane Janáčka. Vrcholom programu bola Dvořákova Serenáda d mol rámcovaná v úvode a závere diela tým istým uhrančivým hudobným motívom. Pri brilantnom prednese si osobitne zaslúži pozornosť hobojista Vilém Veverka známy už z luhačovického recitálu v minulých ročníkoch festivalu.
Priaznivci barokovej hudby si prišli na svoje pri koncerte Czech Ensemble Baroque, ktorý v chrámových priestoroch uviedol tri skladby medzinárodne menej známeho českého skladateľa 18. storočia Františka Ignáca Tůmu. Zoskupenie vrátane dvanástich spevákov viedol dirigent Roman Válek so snahou o rešpektovanie interpretačnej tradície, pričom piati zo spievajúcich absolvovali aj sólové výstupy. Z nich ma menej oslovila mezzosopranistka Monika Jägerová, ktorej sa nedávno výborne darilo v programe SND v Saint Saensovej skladbe Perské noci, zato vynikli sopranistky Romana Kružíková i Pavla Radostová.
Záverečný koncert na kúpeľnom námestí mal dve čísla silne inšpirované folklórom. Najprv Zlínska filharmónia (Filharmonie Bohuslava Martinů) suverénne zahrala známu Slovácku suitu Vítězslava Nováka, po ktorej nasledoval dramaturgický „bonbónik“ – koncertné uvedenie Janáčkovho baletu Rákos Rákoczy., Ten však (ako sa ukázalo) nepatrí k významným skladateľom skladbám a je skôr pásmom ľudových piesní (čisto interpretovaných Speváckym zborom Lúčnica), ktoré počiatkom 20. storočia očarili skladateľa. Je však dobre, že sme spoznali aj takéhoto Janáčka popri tom, ktorý očarúva dnes svojimi operami celú Európu.
V budúcom roku nás čaká jubilejný ročník festivalu, ktorý si už vydobyl trvalé a záslužné miesto v hudobnom živote krajiny, o ktorej sa hovorilo „čo Čech, to muzikant.“