28. ročník festivalu se uskuteční od 15. do 19. července 2019
pod záštitou Prof. Evy Blahové a Prof. Jiřího Hlaváče
Česká verze Deutsche Version English version




Recenze 27. ročníku festivalu





Festival Janáček a Luhačovice

Jozef Červenka

V malebnom prostredí moravských kúpeľov Luhačovice neďaleko slovenských hraníc, sa už 27 rokov v lete koná rozsahom síce neveľký, no pozoruhodne kvalitný hudobný festival Janáček a Luhačovice. Má to logický dôvod – Leoš Janáček bol v tunajších kúpeľoch častým hosťom, navštívil ich 25 krát! Mnohé jeho skladby vznikli práve tu. Dramaturgii festivalu dominuje samozrejme dielo moravského génia a medzi účinkujúcimi sa pravidelne objavujú aj mená slovenských hudobníkov. Od roku 2014 má záštitu nad podujatím speváčka a hlasová pedagogička Eva Blahová.

Festival slávnostne zahájila 16. júla 2018, za účasti čestných hostí, Žesťová harmonie Zlín. Komorné združenie je zložené z prvých hráčov Filharmonie Bohuslava Martinů a svoj prvý koncert uskutočnilo v roku 1992. Odvtedy pre svojich priaznivcov pripravilo viac ako 100 vystúpení v Českej republike, Rakúsku, Nemecku a Francúzsku. Repertoár sexteta tvoria skladby od renesancie až po súčasnosť. Na otvorení festivalu pri buste Leoša Janáčka pred Lázeňským divadlom súbor predniesol úvodné a záverečné fanfáry zo skladateľovej Sinfonietty.


Příhody Lišky Bystroušky

O úvodné podujatie festivalu sa postaralo Slezské divadlo z Opavy inscenáciou Janáčkovej opery Liška Bystrouška. Inscenácia mala domácu premiéru 22. apríla 2018; pre open air-verziu na Lázeňskom námestí bola z pochopiteľných dôvodov upravená a zjednodušená. „Je to rozprávka či pravda?“, pýta sa v závere opery Revírnik, keď v pokročilom veku, zmierený so svojim osudom i kolobehom života, sa zastaví vo svojom lese, aby si odpočinul. Z rozjímania ho vytrhne malá líška, ktorá mu pripomenie dávnu príhodu s Bystrouškou. Akoby sa opakovala scéna zo začiatku opery, ocitol sa na rovnakom mieste, kde ako mladý muž chytil malú Bystroušku a defilovalo vtedy pred ním celé osadenstvo lesa. Tento déjá vu moment a akceptácia večného kolobehu života a jeho majestátu sa stali východiskom režijnej koncepcie Jany Andělovej Pletichovej. Napriek tomu, že dielo sa často inscenuje ako rozprávka, režisérka si nezvolila cieľovú divácku skupinu, nesmerovala ani na deti, ani na dospelých a nesnažila sa ani o „rodinné“ predstavenie. Podala Janáčkovu operu ako jednoduchú životnú filozofiu, ktorá v základe obsahuje prosté, možno až naivné detské princípy, z ktorých nečakane vyplynú tie najhlbšie životné pravdy. Vyhýba sa hre na city, jej postavy nepobehujú po scéne v kostýmoch pripomínajúcich plyšové zvieratká. Mladá Bystrouška má jednoduché ľudské krátke šaty (kostýmy: Michaela Savovová) a bujné ryšavé vlasy. Chvost má pripnutý ako kožušinovú ozdobu na kabelke. Vo vyššom veku ako matka má elegantný účes a dlhé šaty. Keď ju ku konci opery uloví pytliak Harašta, ozdobu z kabelky vezme pre svoju nevestu Terinku. Lyšiak Zlatohříbek je elegán v červeno-hnedom obleku, postavy ľudí sú odeté v štýle módy prvej republiky (opera mala premiéru v roku 1924), lesné osadenstvo je charakterizované jednoduchými symbolmi. Symbolika je vôbec silným prvkom inscenácie: v scéne, keď Bystrouška sníva o láske, drží venček, ktorý neskôr odovzdá Zlatohříbkovi. Ten ho počas milostnej scény odhodí. Tanečná postava nočného motýľa svojimi obrovskými krídlami z mikrotenovej fólie otvára javisko a na konci ho opäť zahalí. Sila Andělovej koncepcie spočíva v dynamike a jednoduchosti. Nepotrebuje ani žiadnu zložitú scénu (Jaroslav Milfajt): rozmerná zelená šikmina, zadná projekcia lesných scenérií, stôl s tromi stoličkami predstavujúci krčmu, plot – horáreň, obrovské kreslo – lišací brloh. Veľký priestor má v inscenácii baletný súbor v choreografii Martina Tomsu. Tanečné etudy sú priam generačnou prehliadkou (skvelá Baletní školička Violetta) nápaditosti a schopnosti pohybom vytvárať atmosféru lesa.

Sólistickému obsadeniu dominovala Barbora Řeřichová v postave Bystroušky. Jej líška je krehkou, no ráznou slečnou, neskôr elegantnou a skúsenou dámou. Zaujala schopnosťou irónie a sugestívnym, emotívnym, kultivovane vedeným sopránom. Katarína Jorda ako Zlatohříbek priniesla svojej úlohe dokonalú jednotu vokálnej suverenity a hereckej pestrosti. Pavel Klečka ako Revírnik potešil šírkou výrazu, technickou istotou, nadhľadom a osobnou charizmou. I predstavitelia menších úloh predviedli veľmi kvalitné spevácko-herecké výkony: Juraj Nociar (Rechtor/Komár), Peter Paleček (Farár, Jazvec) a Tomasz Suchanek (Harašta). Osviežením boli detskí speváci z Operného štúdia Terezy Kaveckej. Zbor pripravený Kremenou Pešakovou (v diele účinkuje najmä ženská časť) sa prezentoval vyrovnaným výkonom a znalosťou špecifickej janáčkovskej frázy. Dirigent Marek Šedivý viedol orchester i spevákov, vzhľadom na komplikované akustické (jednoduché ozvučenie) i vizuálne podmienky, v obdivuhodnej presnosti; Janáčkovu orchestrálnu substanciu rozpracoval v pôsobivom farebnom pradive, z ktorého dokázal efektne vyklenúť krátke melodické motívy.


Vilém Veverka & Ensemble 18+

Väčšina podujatí aktuálneho ročníka sa konala v komornom prostredí malebného Lázeňského divadla. Tam sa uskutočnil aj koncert renomovaného českého hobojistu Viléma Veverku so súborom Ensemble 18+. Vilém Veverka je absolventom Pražského konzervatória a Akadémie múzických umení v Prahe u Liběny Séquardtovej, viackrát sa zúčastnil interpretečných kurzov u významného francúzskeho hobojistu Jeana-Luisa Capezzaliho. Účinkoval v Mládežníckom orchestri Gustava Mahlera a štúdium zavŕšil u Dominika Wollenbera v Nemecku. Nasledovalo dvojročné angažmán v Berlínskej filharmónii a víťazstvo na prestížnej hobojovej súťaži Tokyo Sony Music Foundation (2003). Dnes účinkuje najmä ako sólista a vystupuje s významnými českými i svetovými orchestrami. Komorný súbor Ensemble 18+ vznikol v roku 2009 z iniciatívy dirigenta a čembalistu Vojtěcha Spurného. Väčšina jeho členov vlastní dobové hudobné nástroje a aktívne sa venuje starej hudbe, no znalosť historicky poučenej interpretácie je pre nich iba východiskom pre živú a osobitú prezentáciu hudby na úrovni aktuálnych trendov. Súbor má v Prahe vlastný abonentný cyklus a pravidelne účinkuje na významných českých festivaloch.

Na luhačovickom koncerte Vilém Veverka so súborom Ensemble 18+ predstavili program zostavený z dvoch kontrastných častí. V prvej časti uviedli barokový repertoár pozostávajúci z Koncertu F dur pre hoboj, sláčiky a basso continuo RV 455 Antonia Vivaldiho, Sonátu I. a cinque in G Tomasa Albinoniho, Koncert pre husle, sláčiky a basso continuo a mol BWV 1041 Johanna Sebastiana Bacha vo verzii pre sólový hoboj a Koncert d mol pre hoboj a orchester TWV 51:d1 Georga Philippa Telemanna. Druhá časť koncertu smerovala do 20. storočia: Adagio pre sláčiky Samuela Barbera, Libertango a Ave Maria od Astora Piazzollu, Meditácia z opery Thaïs od Julesa Masseneta a motív Gabrielova izba z filmu Misia od Ennia Morriconeho.

Svoju povesť špičkového hobojistu so skvelou technickou a dychovou výbavou potvrdil Vilém Veverka aj na koncerte v rámci Festivalu Janáček a Luhačovice. Od vstupu na pódium beznádejne vypredaného Lázeňského divadla zaujal publikum mimoriadne sugestívnym prejavom. Barokové koncerty podal s obdivuhodným zmyslom pre štýl v sústredenom a empatickom vystihnutí ich virtuózneho charakteru bez toho, že by svoju osobnú virtuozitu tlačil do popredia. Takou kultúrou tónu, očarujúcou farbou, jej tieňovaním širokou dynamickou škálou i suverénnou technikou sa v súčasnosti prezentuje máloktorý hobojista. V druhej časti koncertu český hobojista predviedol aj kus zdravého šoumenstva, no zároveň ukázal, že aj túto polohu je možné podať s vkusom a noblesou. Súboru Ensemble 18+ lepšie vyšla baroková časť koncertu, hrali s eleganciou, originálnym prístupom a napriek použitiu súčasných nástrojov zreteľnou znalosťou dobového štýlu. V druhej časti trocha absentovalo adekvátne legato. Za zaslúžený aplauz sa Vilém Veverka odmenil publiku dvomi prídavkami: úpravou piesne SomewhereWest Side Story Leonarda Bernsteina a reprízou Piazzollovho Libertanga. Návštevníkom Luhačovíc sa predstavil nečakane aj ako fotograf; v hale Vincentka vystavuje kolekciu svojich horských fotografií pod názvom Muž tří tváří – Vilém Veverka, hobojista, fotograf, horolezec.

Festival Janáček a Luhačovice sa tento rok niesol v duchu viacerých okrúhlych výročí. Tým najvýznamnejším je nepochybne 100. výročie vzniku Československej Republiky, na ktorom aj kúpeľné mesto Luhačovice malo svoj podiel; prostredníctvom významného lekára, politika a národného buditeľa Dr. Pavla Blaha. Ten bol hlavným organizátorom porád Československej jednoty v Luhačoviciach. Druhým významným jubileom je 150. výročie narodenia slovenského architekta Dušana Jurkoviča, ktorý sa nezameniteľným spôsobom podpísal pod podobu moravských kúpeľov. A do tretice, 110. výročie otvorenia budovy Lázeňského divadla podľa projektu architekta Františka Skopalíka. Príjemná komorná scéna s výbornou akustikou je miestom, kde sa pravidelne odohráva podstatná časť festivalu Janáček a Luhačovice.


Kristina Fialová a Komorní filharmonie Pardubice

Významná česká violistka Kristina Fialová je odborníkmi oceňovaná najmä za dokonalú techniku, ohnivý temperament a sofistikované hudobné cítenie. Študovala na Brnianskom konzervatóriu,  Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanoch, Royal Danish Academy of Music v Kodani a na Akademii múzických umění v Prahe. Vystupovala v slávnej Tonhalle Zürich, Sumida Triphony hall v Tokiu, Gran Teatro Nacional v Lime, v sále Kolínskej filharmónie a na festivale Pražská jar 2015 so samostatným recitálom. V súčasnosti pravidelne účinkuje s významnými českými i svetovými orchestrami pod vedením veľkých dirigentských osobností. Komorní filharmonie Pardubice je už od svojho založenia v roku 1969 dôležitým českým orchestrom, ktorého repertoár siaha od baroka, cez hudbu klasicizmu a romantizmu až po súčasných skladateľov a medzižánrové projekty. Jeho prvým šéfdirigentom bol Libor Pešek, od roku 2014 ho vedie Peter Feranec. Súbor má v Pardubiciach vlastný abonentný cyklus a pravidelne účinkuje na významných českých festivaloch i prestížnych európskych pódiach.

Úvod koncertu patril Leošovi Janáčkovi a jeho Idyle pre sláčiky. Patrí medzi jeho prvé skladby pre sláčikový orchester. K názvu Janáčka inširovala pravdepodobne prázdninová pohoda a romantické dojmy zo Starnberského jazera, ktoré navštívil počas svojho pobytu v Nemecku. V štýlovo pestrej skladbe ešte cítiť vplyv Antonína Dvořáka, no prejavuje sa aj janáčkovská ruka v podobe niektorých rytmických zvláštností. Trauermusik (Smútočná hudba) Paula Hindemitha je významnou kompozíciou pre sólovú violu a sláčikový orchester. Bola inšpirovaná smrťou britského kráľa Juraja V. a patrí medzi najspevnejšie a citovo najhlbšie diela skladateľa. Druhým číslom, v ktorom sa predstavila už Kristina Fialová bolo Andante a rondo ongarese pre violu a sláčikový orchester, opus 35 od Carla Mariu von Webera, virtuózne, melodické a prívetivé dielo. Po prestávke Komorní filharmonia Pardubice predniesla Serenádu pre sláčiky Es dur, opus 6 Josefa Suka.

Violistka Kristina Fialová od začiatku svojho vystúpenia v Lázeňskom divadle zaujala introvertnou hĺbkou prežitku bez náznaku akejkoľvek maniery. Napriek tomu v jej hre bola neuveriteľná dávka temperamentu. Nádherne budovala hudobné frázy, zaobľovala tóny v príkladnej kultivovanosti a so svojou violou sa priam maznala. V Hindemithovi pracovala s výrazným zmyslom pre agogiku, zvukovú farbu a odtiene i suverénnou technikou. Weberove Andante a rondo podala so zmyslom pre štýl a v ohnivej temperamentnej virtuozite. Publiku sa za vrelé prijatie odmenila prídavkom v podobe extrémne náročnej štvrtej časti zo Sonáty pre violu sólo op. 25 číslo 1 od Paula Hindemitha. Komorní filharmonie Pardubice zaujala kultivovaným prejavom, presnosťou (hrali bez dirigenta) a najmä v Sukovej Serenáde dokonale autentickým vystihnutím jej lyrickej nálady a idyličnosti, ale aj skvele uchopeného melancholického podtónu tohto nádherného diela.


Kateřina Javůrková a Štátny komorný orchester Žilina

Aj koncert českej hráčky na lesný roh Kateřiny Javůrkovej a ŠKO Žilina sa konal v príjemnom interiéri Lázeňského divadla. Mladá virtuózka študovala na Pražskom konzervatóriu u Bedřicha Tylšara a na Akademii muzických umění v Prahe u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. Je víťazkou viacerých medzinárodných interpretačných súťaží. Bola členkou Pražskej komornej filharmónie a v súčasnosti pôsobí v Českej filharmónii. Sólovo vystupovala so svojimi domovskými orchestrami, Mníchovským komorným orchestrom a Symfonickým orchestrom Bavorského rozhlasu. V komornej oblasti pôsobí v špičkovom dychovom súbore Belfiato Quintet. Štátny komorný orchester Žilina vystupuje v zahraničí pod názvom Slovak Sinfonietta. Vznikol v roku 1974 ako jediný orchester „mozartovského typu“ na Slovensku. Odvtedy získal významné postavenie na Slovensku a podarilo sa mu dosiahnuť vynikajúce renomé v zahraničí. V roku 1977 bol festivalovým orchestrom v Salzburgu. Vystupuje na významných svetových festivaloch a koncertných sálach. Jeho čestným šéfdirigentom je medzinárodne renomovaný Leoš Svárovský, s ktorým sa predstavili aj na festivale v Luhačoviciach.

Úvod koncert patril opäť ranému orchestrálnemu dielu Leoša Janáčka Suita pre sláčiky. Skladateľ ho skomponoval ako 23-ročný. Skladba je prvým Janáčkovým dochovaným inštrumentálnym dielom, spontánnym prejavom vrodeného hudobného nadania. Svojim espritom a melodickým bohatstvom však nepôsobí ako práca začiatočníka. Blížiacu sa storočnicu Československej Republiky si koncert pripomenul prostredníctvom najznámejšej skladby Ilju Zeljenku Musica Slovaca vo verzii pre sólo husle a orchester, ktorá nesie znaky typickej štylizácie slovenského folklóru. Svojou striedmosťou a formálnou prehľadnosťou sa blíži barokovému concertu grossu. Wolfgang Amadeus Mozart napísal štyri špičkové koncerty pre lesný roh; pre všetky je charakteristická dobrá nálada, idylická atmosféra, a zvrchované melodické inštrumentačné majstrovstvo. Na koncerte zaznel posledný Koncert pre lesný roh a orchester č. 4 Es dur KV 495. Po ňom nasledovala opäť Mozartova skladba, Symfónia č. 29 A dur KV 201, ktorá je typickou symfóniou stredného obdobia skladateľa. Prvá časť je v sonátovej forme s typickým melodickým motívom, podobne ako druhá. Tretia časť je menuet a posledná sa charakterom vracia k prvej časti.

Štátny komorný orchester Žilina s dirigentom Leošom Svárovským sa na festivale predstavili v špičkovej forme, ako teleso virtuózneho rozmeru, nádherného kompaktného zvuku a zreteľného muzikantského nasadenia. Z Janáčkovej ranej Suity dokázali strhujúcim spôsobom svojej sugestívnej interpretácie a neomylným vyhmataním niekedy trocha skrytých hudobných poínt skladbu posunúť k oveľa zrelším skladateľovým dielam. Zeljenkova Musica Slovaca bola priam referenčne interpretovaná, so zápalom, folklórnym nervom a suverénnym sólom huslistu Lukáša Szentkeresztyho. Mozart bol v podaní ŠKO Žilina čistou radosťou z muzicírovania i dirigátu Leoša Svárovského, ktorá sa vzápätí preniesla aj do publika, po koncerte nadšene aplaudujúceho. Hornistka Kateřina Javůrková sa predstavila ako zrelý virtuóz, Mozartov koncert bol skutočným zážitkom. Jej suverénna technika pôsobí tak samozrejme! Navyše je schopná neuveriteľne sústredeného ponoru do podstaty skladby, z ktorého vyplýva aj štýlové podanie napriek použitiu moderného nástroja. Dokonalé pianissimá sú v skvelom kontraste so zvrchovanou virtuozitou.


Czech Ensemble Baroque a Roman Válek

Záverečný koncert Festivalu Janáček a Luhačovice sa odohral v architektonicky neveľmi vydarenom, no akusticky a kapacitne vhodnom priestore Kostola Svätej rodiny. Bolo na ňom uvedené oratórium Rappresentatione di anima et di corpo (Predstavenie o tele a duši) od Emilia de´ Cavalieriho, skladateľa konca renesančnej doby. Jeho dielo sa stalo jedným z východísk pri definovaní začiatku hudobného baroka a býva označované za prvé oratórium v dejinách hudby. Skladba je hudobno-dramatickým spracovaním stredovekého námetu o hádke medzi Telom a Dušou o tom, kto z nich je zodpovedný za hriechy, ktorých sa človek v živote dopustil.

Czech Ensemble Baroque je súbor, ktorý za zaoberá štýlovou interpretáciou starej hudby, založil ho v roku 1998 dirigent Roman Válek. Má tri zložky: orchester, zbor a vokálnych sólistov. Koncertným majstrom je slovenský huslista Peter Zajíček. Súbor je častým hosťom významných európskych hudobných festivalov. Na záverečnom koncerte uviedol Cavalieriho oratórium v poloscénickom prevedení. Pokiaľ herecké a pohybové stvárnenie bolo korektné, použité kostýmy a rekvizity pôsobili vedľa vynikajúcej hudobnej interpretácie príliš ochotnícky. Hudobná koncepcia Romana Válka sa vyznačovala výraznou kompaktnosťou, vyváženosťou vokálnej a inštrumentálnej zložky a najmä mimoriadnou dramatičnosťou blížiacou sa k opere. Inštrumentálny súbor i zbor (zbormajsterka Tereza Válková) s mimoriadnym porozumením dirigentského zámeru stmelili štýlovú čistotu a požadované dramatické akcenty. So sólistického ansámblu vynikli dokonale štýlovo spievajúca mezzosopranistka Markéta Cukrová, kultivovaný mladý barytonista Tadeáš Hoza, Jiří Miroslav Procházka, barytonista s pôsobivým dramatickým prejavom a Jakub Kubín, majiteľ nevšedného hlasu na pomedzí tenoru a kontratenoru.

Zo sprievodných akcií festivalu návštevníkov zaujala výstava fotografíí hobojistu Viléma Veverku, odhalenie pamätnej Lavičky Leoša Janáčka, diskusia s hudobným skladateľom Jiřím Hlaváčom a zaujímavá beseda Rodina Blahovcov a Luhačovice s prof. Evou Blahovou a operným kritikom Vladimírom Blahom. Organizátori ponúkli aj zájazd do obce Hukvaldy – návštevu rodného domu a pamätníku Leoša Janáčka.

Festival Janáček a Luhačovice pod vedením dlhoročnej riaditeľky Mileny Hrbáčovej priniesol päť koncertov v špičkovej kvalite v pravej festivalovej atmosfére, ktorú bolo v malom kúpeľnom meste cítiť na každom kroku. Výsledkom boli plné hľadiská srdečne aplaudujúceho publika z Českej Republiky, Slovenska, Rakúska, Nemecka a Holandska.









Luhačovický festival pro Leoše Janáčka

Karla Hofmannová

Pravidelné letní pobyty Leoše Janáčka v Luhačovicích se datují od roku 1903. Letos uplynulo 90 let od posledního pobytu skladatele a od jeho smrti a také 100 let od vzniku republiky. Tyto skutečnosti se promítly do dramaturgie festivalu, který si osobnost velkého skladatele tímto festivalem připomíná již 27 let. Letošní ročník se konal od 16. do 21. července a tímto festivalem dostaly Luhačovice do centra pozornosti společenského a kulturního života.


Bystrouška na kolonádě

První večer festivalu se konal pod širým nebem před Společenským domem. Prezentoval se soubor opery z Opavy pod taktovkou dirigenta Marka Šedivého, v režii Jany Andělové-Pletichové. Krásné počasí zaručilo přesvědčivost podání, přestože půvabná scéna Jaroslava Milfajta mohla být využita jen náznakově. Projekce zavedla diváka do lesa či do myslivny a pro dokreslení byly použity výrazné artefakty, jako obrovské křeslo v doupěti jezevce. Pohádkovou atmosféru navodily i kostýmy Michaely Savovové, které dodržely realitu a jednoduchými úpravami přešly do světa zvířat. Jen snad Revírník v klasickém obleku působil podivně. Režie dala vyniknout vztahům mezi lidmi i zvířaty a šla po logice a účelnosti. Poetické bylo pojetí kouzelného lesa, dostalo se i na humorné momenty i na drama při zastřelení Bystroušky.

Provedení pod širým nebem má svá úskalí a lze jen vyslovit obdiv všem, kteří se na něm podíleli. Zpěv i hudba byly ozvučeny, kvalitu aparatury si netroufám hodnotit, věřím, že zvukař udělal maximum. Kvalitu pěveckého a interpretačního provedení lze tedy jen odhadovat a vyslovit obdiv k práci všech interpretů na místo rozboru jejich hlasového projevu. Barbora Řeřichová dominovala jevišti jako Bystrouška a strhla na sebe okamžitě sympatie publika přirozeností a dravostí, Katarína Jorda jako Zlatohřbítek postavila roli na galantnosti a odvaze a vytvořily spolu přesvědčivý pár. Revírník v podání Pavla Klečky byl zemitý a moudrý. Orchestr se plně soustředil na kompaktnost a na přesnost provedení, takže byla pevnou oporou zpěvákům při plnění nelehkého úkolu. Opavská opera se v polních podmínkách prezentovala jako profesionální těleso, schopné plného nasazení.


S hobojem od baroka po současnost

Hobojista Vilém Veverka patří k současným interpretačním špičkám a jeho projev je ojedinělý. Kultivovaný tón, dokonalá technika a maximální prožitek, který je provázen i fyzickou aktivitou. Ta je na místě, neboť mnohde přebíral hobojista i roli dirigenta. Pozici mu ztěžovalo horko, které se v sále Lázeňského divadla dalo krájet. Přesto se nenechal vyvést ze soustředění a dal do výrazu maximum. Stejně jako orchestr, Ensemble 18+, který se sólistou držel krok, což při výběru repertoáru nebylo snadné. Antonio Vivaldi a jeho Koncert F dur pro hoboj, smyčce a basso continuo, RV455 nasadil pomyslnou laťku velmi vysoko. Následovali Tomaso Albioni, Sonata I. á cinque in G ze sbírky 6 Sinfonie á cinque op.2, poté Johann Sebastian Bach Koncert pro housle (hoboj), smyčce a basso continuo a moll, BWV 1041 ve verzi se sólovým hobojem. Po přestávce zazněl Koncert d moll pro hoboj a orchestr, TWV 51:d1 Georga Philippa Telemanna a poté se hudebníci přesunuli v čase. Adagio pro smyčce op. 11 Samuela Barbera a chytlavé Libertango a Ave Maria pro hoboj a smyčce Astora Piazzolly, které pro Viléma Veverku upravil a aranžoval Jiří Kabát. Na závěr zazněla skladba Misie pro Gabrielův hoboj Ennia Morriconeho. Místo téma pro sólo housle a smyčce z filmu Schindlerův seznam Johna Williamse, zazněla Meditation z opery Thaïs Julese Masseneta. Krásné sólo, které se linulo z houslí primária Eduarda Garcii Salase, vzbudilo nadšení. Nikdo netušil, že Španěl Salase hrál se souborem jako záskok, což nebylo vůbec znát, neboť souhra orchestru byla bezchybná. Přídavek věnovali ke 100 výročí narození Leonarda Bernsteina. V úpravě Lukáše Sommera zahráli čát z West Side Story. Nadšení publika vyprovokovalo ještě jeden přídavek, opakování Libertanga Astora Piazzolly. Interpreti si sáhli na dno svých sil, ale publikum nešetřilo nadšením. A tak to má být.


Romantická viola Kristiny Fialové

Mladá violistka vystoupila spolu s Komorní filharmonií Pardubice a okouzlila nejen procítěným přednesem a neochvějnou muzikalitou, ale také pevným a zvučným, přesto hladivým sametovým tónem a kantabilitou. Idyla pro smyčcový orchestr Leoše Janáčka otevřela večer lyrickou a radostnou zpěvností, Smuteční hudba pro violu a smyčce Paula Hindemitha přinesla lehká až nadpozemská piána, vyrovnanost barvy zvuku v pasážích s atonálními skoky a naléhavý nářek židovské melodiky. Andante e rondo ongarese pro violu a smyčcový orchestr c moll, op.35 Carl Marii von Webera přineslo taneční odlehčení spolu s virtuositou a Serenáda pro smyčce Es dur, op.6 Josefa Suka pohladila nejen jímavými motivy, ale i vypracovanými klenutými frázemi i dynamikou.


Zpívající lesní roh

Kateřina Javůrková, Slovak Sinfonietta ve spolupráci s dirigentem Leošem Svárovským. To byl večer, ve kterém energie orchestru jakoby kumulovala a vyvrcholila v závěru. A to díky dirigentovi, který držel dynamické a agogické projevy orchestru pevně v rukou a dokázal rozvrhnout jeho síly. Zahájili Suitou pro smyčce Leoše Janáčka, propracovanými dynamickými efekty, s vygradováním do expresivního závěru. Následovala Musica Slovaca slovenského skladatele Ilji Zelenky. Stylizace slovenského folklóru ve formě variací je v podstatě dialog sólových houslí (koncertní mistr Lukáš Szentkereszty) a orchestru. Kateřina Javůrková vystoupila v poslední skladbě před přestávkou. Koncert pro lesní roh a orchestr č. 4 Es dur KV 495 W. A. Mozarta je technicky náročný, zato posluchačsky vděčný. Souhra s orchestrem byla vynikající a hornistka přistoupila k úkolu s plnou vervou a pevným, kulatým a měkkým tónem, který se lehce nesl. Suverenní běhy i trylky, měkké a pevné nasazení v piánech, plynule vystavěná kantiléna a procítěný výraz, to vše zaručilo sólistce nadšené ovace. Závěr koncertu patřil opět W. A. Mozartovi, přesněji jeho Symfonii č. 29 A dur KV 201. Orchestr teprve zde dosáhl na vrchol svých sil, představil svoje možnosti v dynamické škále a předvedl lehounká echa, lehká a průzračná. Jako přídavek zazněl Dechový kvintet č. 1 Variace Karla Nielsena. Orchestr přinesl největší zážitek ze všech tří po sobě následujících koncertů.


Svár duše s tělem v kostele sv. Rodiny

Barokní revoluční skvost Emilia de´Cavalieriho s názvem Rappresentatione di anima et di corpo (Svár duše s tělem) nastudoval dirigent Roman Válek. Barokní představení byla vždy velkolepou podívanou, což v kostele sv. Rodiny nebylo možné. Orchestr zabral celý prostor před oltářem a pro akce zpěváků, které připravila režijně i pohybově Ladislava Košíková, nezbylo místo. A tak zatím co orchestr Czech Ensemble Baroque se plně soustředil na své party, za nimi a mezi nimi se proplétali zpěváci. Plně obsazený prostor překvapil výbornou akustikou a tak bylo možné zpívat echa z výšin kúru, přicházet zezadu a procházet středem a hlasy zněly odevšad vyrovnaně. Pro dirigenta to byla noční můra, ale podařilo se mu udržet všechny v tempech a dostát nástupům. A přitom nikdo neslevil z barokní gestiky a z noblesy, kterou disponovala především představitelka Duše - Anima, Markéta Cukrová. Moudrost, rozvaha, půvab a především výsostné pěvecké umění. Jasný, plný mezzosoprán s kovovou špičkou upoutal svojí líbezností a jemnými, nosnými piány, stejně jako vroucností prožitku. Partnerem jí byl v roli Těla – Corpo mladý barytonista Tadeáš Hoza. Přes své mládí se zhostil partu bravurně a jeho baryton se zvučně nesl prostorem. Soubor pěvců, vedených Terezou Válkovou v roli sbormistra, je unikátní ve své vyváženosti a schopnosti stejně dobře zpívat sborové party, jako se obratem ujmout sólového partu. To platí především o představitelích dalších rolí, neméně závažných. Jiří Miroslav Procházka se zvučným basbarytonem, tenorista Jakub Kubín, Pavla Radostová, Martin Vacula, Markéta Böhmová, Romana Kružíková či Lucie Netušilová Karafiátová a další pěvci, kteří zastali mnoho rolí, jejich pěvecké schopnosti se výborně doplňovaly a jejich výkony byly vzácně vyrovnané.

Tento výjimečný večer ukončil luhačovický festival velmi emotivně. Barokní hudba stále více přesvědčuje, že má v sobě jiskru a plnokrevnou životnost, a že i našemu současnému diváku má stále co říci, jestliže je kvalitně a profesionálně podaná.









Festival Janáček a Luhačovice

Anna Šerých

Spolu s brněnským a ostravským festivalem je Festival Janáček a Luhačovice (16. – 21.7.2018) významnou součástí moravských janáčkovských aktivit. Je zcela unikátní právě místem svého konání – Luhačovice byly Janáčkovou celoživotní láskou, prvně je poznal ještě jako student, na lázeňské ozdravné pobyty sem zajížděl pak pravidelně, celkem pětadvacetkrát, naposledy i v roce úmrtí 1928. Lázně Luhačovice se v novodobé historii věnují památce skladatele intenzivně, letošní festivalový ročník byl sedmadvacátý. Pořadatelé se soustřeďují na soustředěné jednotýdenní klání. Letošní bylo velmi úspěšné.

Zahájily (16.7.) Fanfáry ze Sinfonietty, které Žesťová harmonie Zlín rozjásala u Janáčkovy busty; dílo sochaře Karla Pokorného zdobí alej nad Inhalatoriem už od půle minulého století. Operní open air zabydlelo o prvém večeru Lázeňské náměstí před Společenským domem. Ten „dívčí román“, jak označil Janáček Lišku Bystroušku, zpracovalo Slezské divadlo Opava (recenzi premiéry jsme uveřejnili v č. 8 na str. 31) mimořádně zdařile a terénní podmínky představení, velká redukce scény, světel a jevištních efektů, neubrala na výsledném efektu. A to i díky zdařilým výkonům pěvců: Barbora Řeřichová (Bystrouška) balancuje skvěle přitažlivou ženskost s vtipem a kreací rafinované lištičky a Šárka Maršálková (Pes Lapák) a Katarina Jorda (Zlatohřbítek) vystupovaly s ní v plně kreativním souznění. Režie Jany Andělové Pletichové také výrazně klasifikuje stručné a charakteristické výstupy partičky štamgastů z hostince u Pásků (Farář Petr Paleček, Rechtor Juraj Nociar), zejména Revírník Pavel Klečka zaujal tónovou kulturou a zřetelnou nářeční dikcí, jasně tak zdůraznil, že „vůkol šlo nadpozemské blaho“. Janáček sliboval Kamile Stösslové – „bude co slyšet i vidět i přemýšlet“ – bylo, a nad kolísavým zvukem ozvučeného orchestru v plenéru (dirigent Marek Šedivý) se nemudruje.

Koncertní kreace hobojisty Viléma Veverky (17.7.) se vyznačují dokonalou profesionalitou, umem a silně přitažlivou muzikalitou. Nejinak v Luhačovicích, kde svůj sugestivní hráčský projev mísil s gesty dirigenta. S Ensemble 18+ jsou výtečně sehraní (též díky společné nahrávce). Z barokních koncertů pro hoboj zařadili Koncert F dur, RV 455 Antonia Vivaldiho, Koncert pro smyčce a basso continuo a moll, BWV 1041 ve verzi pro hoboj J. S. Bacha a Koncert d moll pro hoboj a orchestr, TWV 51, d1 Georga Philippa Telemanna. Hobojista V. Veverka prokazuje dokonalé stylové cítění, skvělou výrazovost frází, každému autorovi dává co nejsilnější identitu. Telemannův koncert mu zněl s vábivou něhou i vášní i plným zvýrazněním smysluplně zdobivého orchestru nejpřitažlivěji. Ensemble 18+ a koncertní mistr Eduardo García Salas kombinují hudbu baroka a díla současnosti, hity nejvyšší oblíbenosti a bezpočtu aranží, jako je Libertango či Ave Maria Astora Piazzolly v transkripci pro hoboj a smyčce. Úkrok do jinak přitažlivého žánru jim zní s nakažlivým gustem okouzlujícího muzicírování: sugestivní Adagio pro smyčce, op. 11 Samuela Barbera, nejinak též Meditation Julese Masseneta, hitové preludium z opery Thaïs, či Gabrielův hoboj z filmu Misie Ennia Morricona. Interpretační a posluchačské nadšení kulminovaly přídavky, Summer Leonarda Bernsteina a dokonce zopakované Piazzollovo Libertango. Organizátoři vsadili na umělce vysokého renomé neomylně: Violistka Kristina Nouzovská Fialová (18.7.) zvýraznila koncertantní hravost v Andante e rondo ongarese, op. 35 Carla Marii von Webera, ovšem violisty vyhledávaná Smuteční hudba pro violu a smyčce Paula Hindemitha byla tím pravým kusem virtuózního projevu, zřetelného umu, s nímž svrchovaně procítěně a v jasné dikci kompoziční logické sdělnosti zahrála Hindemithovy nénie k uctění památky anglického krále Jiřího V. Skladatel Hindemith, dokonalý violista, napsal skladby nanejvýš náročné, nanejvýš oblíbené, v přídavku – ohnivě strhující 4. větě Hindemithovy Sonaty, op. 25 č. 1 ukázala veškerou hráčskou bravuru a brilanci plně znělého tónu. Doprovodný orchestr – Komorní filharmonie Pardubice s koncertním mistrem Liborem Ježkem – zvolili janáčkovský hold – Idylu pro smyčcový orchestr a v sedmidílné suitě, raném Janáčkově díle, dokázali poutavě odhalit Janáčkovu notu nejen v baladicky tklivém Moderatu, ale hlavně ve snivém, zpěvně exponovaném Adagiu. Serenádu pro smyčce Es dur, op. 6 Josefa Suka hráli se silným lyrickým důrazem, avšak bez pathosu, a ukázali tak plně genialitu autora, „učňovskou“ skladbu napsal osmnáctiletý student kompozice a je z nejhranějších a nejmilejších děl české hudby. Kateřinu Javůrkovou (19.7.), prominentní hornistku, přizvala Slovak Sinfonietta s dirigentem Leošem Svárovským. Zahráli s elánem Mozartův radostný Koncert pro lesní roh a orchestr č. 4 Es dur, KV 495 a měkký tón a zářivé kantilény hornistkou bravurně vykroužené naplno nadchly. Koncert míněný jako výroční připomínka česko-slovenské dějinné vzájemnosti zahájila Suita pro smyčce Leoše Janáčka. Slovak Sinfonietta nasadila obdivuhodně intimní zvuk, a dala tak Janáčkově orchestrální prvotině imponující napětí, zejména Andante a Presto zněly jako vtipné miniatury s tajemstvím. Musica Slovaca Ilji Zelenky je svého typu koncert pro housle, což koncertní mistr Lukáš Szentkereszty vynesl naplno. Impozantní folklorní inspiraci a důmyslně variační dialog koncertních houslí a orchestru hraje prvotřídní slovenský ansámbl s fantastickou vervou a překypující vnitřní integritou. Symfonie č. 29 A dur, KV 201 W. A. Mozarta dala snad nelépe poznat vysoké hráčské kvality členů orchestru a dirigentské znalectví Leoše Svárovského, citlivě dimenzovaný zvuk orchestru bezvadně vedený na míru akustických možností sálu Lázeňského divadla.

V novém luhačovickém kostele svaté Rodiny hostoval Czech Ensemble Baroque, který zde 20.7. zopakoval unikátní scénické oratorium Emilia de’ Cavalieriho La rappresentazione di anima et di corpo – Představení o Duši a Těle, jež v premiéře uvedl 12.7.2018 – tedy o pouhých osm dnů dříve – v rámci rovněž časopisem recenzovaného Hudebního festivalu Znojmo.

V redakci tuto skutečnost uvítali jako výjimečnou možnost uveřejnit dva pohledy na toto představení a čtenáře tak uvést do atmosféry oratoria s ještě větší intenzitou než jindy.

Dílo skladatel zkomponoval na text Agostina Manniho a premiéroval v Římě 1600. Dějiny hudby je tak označují za prvé oratorium, leckdy i za prvou operu. Důmyslná disputace o smyslu života, o tom, co určuje náš život věčný – „Konej dobro a v srdci je uchovávej – zpracovat plody dobra je ctí“ nabádá Čas hned po úvodním sboru a duet základních postav – Těla a Duše stanoví prozřetelně: „Duše, jsi krásnější, než všechno ostatní“. Tělo a Svět vybízejí k rozkoším, Andělé nebeští nabízejí cestu do Ráje, Potěšení pozemské radovánky. Cavalieri je autor hudby velmi ilustrativní, úderně názorné, líbivé jak písně truvérské, dramaticky hrozivé při vytrubování pekelného jekotu a soudu. Vítězí však sborové Gloria a jasná rada Duše – „Utečte před hříchem jak před jedovatým hadem – Kdo slouží Bohu, dosáhne věčného království!“ Ten svár tříbený do happy endu trvá plných devadesát minut a Cavalieriho vypravěčsky zdobná hudba z něj tvoří příběh skutečně napínavý, čemuž napomáhají i sólisté. Anima – Duše je v podání mezzosopranistky a barokní expertky Markéty Cukrové něžně oduševnělá a přímě jasná výrazem i jiskřivým tónem. Corpo – Tělo je role nikoli brutálně smyslná a mladičký barytonista Tadeáš Hoza krásně vyjádřil různé fasety rozhodování mezi zatracením a nadějí spásy a jeho živě vnímavé zpívání, jeho barokně tvárná stylizace je přesvědčivá, čistá, registrujme jej jako pravou koncertní naději. Tenorové role Inteletto – Rozum a Piacere – Potěšení patřily Jakubu Kubínovi, jenž zaujal přesvědčivým zpěvným akcentem zpívaného sdělení, neméně pak precizně vyzpívanými ozdobami. Tempo – Čas a Consiglio – Poznání ztvárnil barytonista Jiří Miroslav Procházka a Mondo – Svět a Anime dannate – Duše zatracených Martin Vacula. Malý prostor kostela neumožnil scénické ztvárnění víc než jen kostýmními, zcela úspornými náznaky a docela lapidárním zdobením sboru. Chudičká vizualice o to víc podtrhla smysluplnou a krásnou sdělnost Cavalieriho díla, které navzdory času promlouvá s překvapivou naléhavostí a dostal překvapivou posluchačskou reflexi vděku a vnitřního zaujetí. Dík manželům Tereze a Romanu Válkovým, sbormistryni a dirigentu za aktuální nastudování díla, které v posledních letech brouzdá světem, zejména v přitažlivých nahrávkách.

Neoddělitelnou součástí festivalu pak byly odpolední naučné programy – komentovaná vycházka po Janáčkových luhačovických stopách, oživená kostýmovanými členy Luhačovického okrašlovacího spolku Calma, který se účastnil i odhalení Lavičky Leoše Janáčka. Zaujala beseda s klarinetistou prof. Jiřím Hlaváčem, vzpomínky profesorky Evy Blahové na provázanost rodiny Blahů s Luhačovicemi, zejména lázeňského lékaře MUDr. Pavla Blahu, Janáčkova přítele. Přitažlivou atrakcí byl koncert beskydské muziky hukvaldského regionu Ruky na dudy – zpívali a hráli pěkně po valašku „jako andělové při kolibě“. Nechyběl výlet do Hukvald, Janáčkova rodiště. Důmyslně, plně využitý týden garantuje organizační tým a zejména manažérka Milena Hrbáčová. Velká většina posluchačů jsou pravidelní lázeňští hosté, kteří si své procedury vybírají po léta právě v čase festivalové hudby. Letošní 16. – 21. červenec rozhodně nadchl a láká na osmadvacátý ročník 2019.









Malý veľký festival

Vladimír Blaho

Spektrum letných hudobných festivalov je dnes nesmierne široké. Tie najslávnejšie zrejme predstavujú super kvalitu ale sú aj stretávkou snobov. Iné sa tvária ako svetové a pod zámienkou výchovy nového publika nadbiehajú nerozvinutému vkusu populácie. A potom tu máme rozsahom i publicitou menšie, zato umeleckou úrovňou až prekvapujúco kvalitné stretnutia priaznivcov vážnej hudby. K nim patrí aj festival Janáček a Luhačovice, ktorého 27. ročník sa konal v malebných moravských kúpeľoch v dňoch 16. – 20. Júla 2018. Luhačovice boli v prvých desaťročiach minulého storočia obľúbenou destináciou dnes vo svete najhranejšieho českého operného skladateľa, ale tiež miestom kde českí a slovenskí vzdelanci kládli základy pre vznik spoločného štátu v podobe tzv. Luhačovických porád.

Organizátorom festivalu je Lázeňská kolonáda Luhačovice, o. p. s. a záštitu mu poskytovali v minulosti Václav Klaus, jeho manželka Lívia a v posledných rokoch prof. Eva Blahová a hejtman zlínskeho kraja Jiří Čuněk. Dlhoročnou hlavnou manažérkou je skúsená Milena Hrbáčová, ktorej pri slávnostnom otvorení pred majstrovou sochou odovzdala prof. Blahová pamätnú mincu Dušana Jurkoviča vydanú NBS k 150. výročiu narodenia architekta, autora pôvodne štrnástich, dnes už len ôsmich architektonických skvostov kúpeľov.

Ak chcem vyratúvať klady práve ukončeného ročníka, musím začať s dramaturgiou. Janáčkova opera Príhody Lišky Bystroušky je skvelé dielo a pre kúpeľné publikum pomerne náročné i vďačné zároveň. Rovnako efektným ale takisto náročným bolo záverečné uvedenie údajne historicky prvého oratória Emilia de Cavalieriho z roku 1602 La rappresentazione di anima et di corpo. Počas troch prostredných dní festivalu v Lázenskom divadle vystúpili tri kvalitné komorné orchestre s troma skvelými inštrumentalistami repertoárom, v ktorom nie nepodstatnú časť tvorili rané diela významných skladateľov (Janáčka, Webera, Suka a Mozarta). K dramaturgickým lahôdkam nepochybne patrili aj skladby Samuela Barbera, Paula Hindemitha a Ilja Zeljenku.

Pokiaľ ide o interpretačné kvality na prvom koncerte (17. 7.) orchester Ensemble 18+ ukázal cit pre barokovú hudbu v skladbách Vivaldiho, Albinoniho, Bacha a Telemanna. Po divácky príťažlivom Libertangu Astora Piazzolu (skladateľa, ktorého nostalgické, aj jazzom ovplyvnené melódie vyjadrujú smútok Argentíncov za stratenou európskou vlasťou) menej uspokojila známa Meditácia z Massenetovej opery Thais, ktorej chýbalo viacej poézie v sólovým husliach a pevnejšia opora v orchestrálnom spracovaní. Ľahšiu nôtu predstavovala filmová hudba zo Schindlerovho zoznamu (John Williams) resp. Misie (Ennio Morricone) a v prídavku neveľmi šťastne aranžované číslo z Bernsteinovho slávneho muzikálu.. Najväčším tromfom koncertu bol však výkon hobojistu skúseného Viléma Veverku, ktorý všetky party zvládal technicky suverénne, citovo zaangažovane, a pritom s nadhľadom.

V nasledujúci večer milo prekvapila Komorní filharmonie Pardubice osobitne pri interpretácii Janáčkovej Idyly pre sláčikový orchester (z roku 1878!), diela silne ovplyvneného folklórom, no zároveň už naznačujúcom typické vlastnosti umeleckého rukopisu skladateľa. Orchester dokázal každej zo siedmich častí skladby vdýchnuť svojskú atmosféru. Podobne kvalitne orchester zahral aj Serenádu pre sláčiky Jozefa Suka, pričom pri oboch skladateľoch sa z ich hudby dalo rozpoznať, že patrili medzi „dvořákovcov“. V ďalších dvoch číslach programu upútala pozornosť mladá, no mimoriadne talentovaná a už renomovaná Kristina Fialová, ktorej viola mala krásny zvuk a interpretácia všetky znaky zrelej profesionality.  Dokázala sa adekvátne vyrovnať tak s ponurou atmosférou skladby Paula Hindemitha (skomponovanou po jeho vynútenom odchode z vlasti), ako s lahodnou melodikou Weberovej skladby pre violu a sláčikový orchester c moll. Umelkyňa sa ešte raz vrátila k Hindemithovi vo virtuóznom prídavku.

Do interpretácie symfonických diel Wolfganga Amadea Mozarta sa príliš nehrnie ani Slovenská filharmónia. Žilinský orchester Slovak Sinfonietta ( na Slovensku vystupujúci pod názvom ŠKO Žilina) so skúseným dirigentom Leošom Svarovským kultivovane zahral (19. 7.) skladateľovu Symfoniu č.29, pričom príkladne vystihol vitalitu, ktorú do nôt vložil vtedy 18-ročný hudobný génius. Dielo. z neskoršieho skladateľovho obdobia – Koncert pre lesný roh a orchester č.4 patril technicky virtuóznej a interpretovanú  hudbu cítiacej Kateřine Javůrkovej. Hold Janáčkovi zložili Slováci už v úvodnej Suite pre sláčiky a slovenskú tvorbu reprezentovala známa Musica Slovaca Ilja Zeljenku, dielko s priezračnou faktúrou a minimálnymi prostriedkami dosahujúce vysoký účinok, o čo sa pričinil najmä sólový huslista Lukáš Szentkereszty.

Uvedenie opery Liška Bystrouška na Lázenskom námestí (16. 7.) bolo v histórii prvým predstavením tohto diela v kúpeľoch, do ktorých už od počiatku minulého storočia chodila hrávať Jeřábkova divadelná spoločnosť, neskôr pretvorená na základ SND. Inscenácia Slezského divadla Opava sa musela vyrovnať so skutočnosťou, že bez technického ozvučenia sa predstavenie vo zvolenom priestore nedalo realizovať. Aj keď tento fakt trocha ubral z celkového dojmu, výsledok bol jasne pozitívny a celkovo potvrdil dobrú povesť, ktorej sa inscenácia dočkala po opavskej premiére zo strany českých kritikov. Zdanlivo rozprávková opera je príbehom o večnom (i neúprosnom) kolobehu života a vedie zjavné paralely medzi životom ríše zvierat a svetom ľudí. Režisérka Jana Andělová-Pletichová (Slovákom známa z niekoľkých réžií v Štátnej opere Banská Bystrica) sa nepokúsila násilne preferovať niektorú z interpretačných vrstiev diela, ale vyvážene prezentovala všetky možnosti. K pôsobivému účinku jej pomohla jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta tvorená trávnatou šikminou, minimom scénických prvkov a premietaním lesných scenérií na zadný horizont. Pestrosť dodali vizuálu kostýmy Michaely Savovovej, ktoré farebne hýrili, no nenadužívali typicky zvieracie prvky, skôr pracovali s náznakmi a asociáciami, pričom ešte akoby podčiarkli identitu zvieracieho a ľudského bytia. Účinok z krásnej Janáčkovej hudby (dirigent Marek Šedivý) mierne oslabovala technicky slabšia ozvučenosť niektorých nástrojových skupín, takže občas chýbala väčšia jednoliatosť zvuku. Výborné bolo spevácko-herecké zvládnutie postáv, v ktorom Opavčania skombinovali prvé a druhé obsadenie z domácej premiéry diela. Dominovali dve hlavné postavy – revírnik Pavla Klečku s dokonalou dikciou a prienikom do hĺbky postavy a Bystrouška Barbory Řeřichovej s pekným timbrom, istotou interpretácie a uvoľneným herectvom. Kvalitné výkony podali aj Juraj Nociar ako Rechtor a tmavým basom obdarený Peter Paleček ako Farár. K zaujímavým kreáciám patril tiež zvodný Lišiak Kataríny Jorda a nafúkaný Kohút Markéty Zahnašovej. Výborný bol režijný nápad exponovať v úvode i závere diela postavu Mury (Petra Španelová), ktorá dodala celému príbehu snovú atmosféru.

Mal som trocha obavy, ako príjme publikum, ktoré nie je špecializované na starú hudbu, pozdnorenesančné oratórium. Možno aj preto súbor Czech Ensemble Barok (s dirigentom Romanom Válkom a slovenským koncertným majstrom Petrom Zajíčkom) volil poloscénické uvedenie diela. Jeho zaradenie do programu festivalu však považujem za ozajstný dramaturgický čin, ktorý (hoci z iných čias) v čomsi korešpondoval aj s dneškom. Ak si v súčasnej, značne sekularizovanej spoločnosti nahradíme stredoveký spor Duše a Tela bojom ducha (duchovna) s telesnými slasťami, potom ide aj v prípade tohto náboženského opusu o dielo aktuálne. Na interpretácii som obdivoval vyváženosť orchestrálneho zvuku i zborových pasáží, na jednej strane štýlovosť, no zároveň istá dramatičnosť prejavu, ktorá nedovolila skĺznuť do monotónnosti. Aj voľba poloscénického riešenia (s nástupmi z hľadiska, vokálnym echom z balkóna, premenami zboristov na sólistov a používanie rekvizít či doplnkov v oblečení) približovala oratórium k opere, v tom čase sa ešte nachádzajúcej v plienkach. Zaujali aj speváci. V súlade s miernou povahou Duše tóny jemne kreujúca Markéta Cukrová, váhajúce Telo dobre vystihujúci barytonista Tadeáš Hoza, údernejším barytónom obdarený Miroslav Procházka (Čas), v pekle Trpiace duše predstavujúci basbaryton Martin Vacula a na pomedzí contratenora efektne spievajúci Jakub Kubín (Intelekt a Rozkoš). Koncert bol dôstojným záverom vydareného festivalu.

Jeho organizátori pripravili aj množstvo sprievodných akcií ako besedy s umelcami, odhalenie lavičky Leoša Janáčka v kúpeľnom parku a besedu o vzťahu rodiny Blahovcov k Luhačoviciam, kde hlasista a lekár MUDr. Pavel Blaho pôsobil v prvých dvoch desaťročiach minulého storočia. Výpovede troch vnukov politika zo všetkých troch vetví rodiny doplnila zázračne objavená filmová ukážka z osláv politika v Skalici v roku 1937 s prítomnosťou ministerského predsedu Hodžu (film komentovala riaditeľka Záhorského múzea v Skalici Viera Drahošová) a intonačný zápis reči a smiechu Pavla Blahu zachytený Janáčkom, ktorý z Janáčkovho archívu v Brne získala šikovná moderátorka programu a riaditeľka Muzea Luhačovického Zálesí Blanka Petráková.

Luhačovický festival bol plný pohody, úcty k tradíciám a kvalitnej hudby.

Lázně Luhačovice, a.s., Milena Hrbáčová, Lázeňské náměstí 436, 763 26 Luhačovice, tel.: 724 585 773, e-mail: hrbacova@lazneluhacovice.cz